Spolužák dostal provaz, on se dožil medaile

Jeho spolužák ze stejné školní lavice Vladivoj Tomek byl oběšen 17. listopadu 1960. Dnes osmdesátiletý Ivo Klempíř, člen Tomkovy ozbrojené skupiny, která chtěla v 50. letech bojovat proti komunistům a bezpečnost po ní sedm let marně pátrala, unikl horšímu osudu s „pouhými“ dvanácti lety vězení. V pátek obdržel dekret a odznak ministra obrany za účast v odboji.

Seděli spolu v poslední lavici LaGuardiova gymnázia na pražském Strossmayerově náměstí. „Soustavně jsme vyrušovali, protože jsme se s Vladivojem Tomkem pořád bavili o tom, co proti komunistům podnikneme,“ vypráví Ivo Klempíř v rozhovoru pro deník ECHO24.cz. Nadaný kreslíř Tomek při vyučování maloval karikatury Gottwalda a Stalina. Plánoval ale i vážnější věci: jak si opatřit zbraně a jak pak s nimi vyvolat povstání proti komunistům.

Téměř mašínovský příběh dopadl špatně: při pokusu získat samopal byl zabit voják a Tomek, přestože vyšetřovatelé šli sedm let po falešné stopě, nakonec skončil na šibenici. Je označován za posledního popraveného v Československu v politickém procesu. Ostatních devět členů party odešlo s tresty od dvou a půl do pětadvaceti let. Kromě Klempíře dnes žijí ještě dva z nich.

Ivo Klempíře před přísnějším verdiktem zachránilo to, že se neúčastnil přepadení hlídky vojáků v Praze poblíž Olšanských hřbitovů. To se odehrálo v prosinci 1952.  „Tomek se mě před tím zeptal: Jdeš do toho se mnou? Já jsem to odmítl, protože mi ten nápad připadal hazardní. Rozmysli si to, postřílí nás všechny, varoval jsem ho,“ vzpomíná Klempíř. Tomek prohodil „Ty se bojíš“ a do akce vzal tři jiné kamarády.

Přidá se celý národ

Jeden ze čtveřice vojáků, které Tomek a spol. u hřbitovní zdi zastavili a s namířenými pistolemi po nich  žádali jejich samopaly, se ale chystal na útočníky vystřelit a Tomek s dalším členem skupiny, Ladislavem Balíkem, po něm vypálili několik ran. Bránící se voják Rudolf Šmatlava zemřel, další voják byl těžce zraněn.

„Tomek neměl konkrétní plán, co s ukořistěnými zbraněmi dělat. Myslel si, že někde začne střílet do esenbáků nebo milicionářů, přidá se celý národ a dojde k převratu,“ líčí poněkud naivní strategii skupiny mladíků Klempíř. „Já byl spíš proto, abychom tiskli letáky nebo třeba narušovali komunistické schůze, ale po té události u Olšanských hřbitovů jsme ztratili odvahu, nechtěli jsme na sebe upozorňovat,“ tvrdí Klempíř, který v 50. letech pracoval jako elektrikář při výrobě prvních televizorů v Tesle Strašnice.

„Ten čin jsem Tomkovi ale nikdy nevyčítal. Ten voják byl vlastně obětí komunistickému režimu. Před tím, než se pokusil o střelbu, křičel, že přísahal na obranu socialistické vlasti,“ tvrdí Klempíř. „My jsme se v době, kdy ostatní sklonili hlavu,  komunistům alespoň pokusili postavit,“ prohlašuje a dodává: „Bylo nám osmnáct devatenáct a později bychom to třeba viděli jinak.“

Bomba do komínu ÚV KSČ?

Samopal, kvůli kterému zemřel voják Šmatlava, Tomek nakonec hodil do Vltavy, aby jej u něj policie nenašla. Když se tři roky nic nedělo, začali osnovat další plány. Sehnali výbušniny a pronikli tajně na půdu domu, který sousedil s tehdejším sídlem ÚV KSČ u Prašné brány. Přemýšleli, jak dostat bomby do komínů a ohrozit tak rokující papaláše. K ničemu se ale neodhodlali.  Podobně jako když s dýmovnicemi v kapsách přišli do prvomájového průvodu s cílem je rozházet mezi lidi. Vrátili se s nimi ale domů.

„Já si často vzpomínal na to, jak nám dva dny po 25. únoru 1948 profesor Jaroš místo hodiny matematiky vysvětlil, co se právě stalo. Řekl, že se komunisti budou držet u moci strašně dlouho, protože Sověti z nás a dalších států potřebují ochranné pásmo a ani žádný pokus o převrat nám nepomůže,“ vybavuje si Ivo Klempíř. Bezpečnost si pro něj, Tomka a ostatní přišla na konci roku 1959. „Dodnes není jasné, jak na nás přišli,“ říká Klempíř.

Dekret a odznak ministra obrany za „třetí“ odboj dostalo v pátek dalších 37 lidí, dvanáct z toho in memoriam. Bývalým disidentům Vladimíru Hučínovi a Ottě Bednářové a někdejším politickým vězňům z 50. let Jánu Maříkovi a Zdislavu Zimovi ministr přiznal také postavení válečného veterána.