Musíme si promluvit o Bradáčové

Najednou se zdá možné, že David Rath, odsouzený loni na 8,5 roku vězení za braní úplatků, už do vězení nepůjde. Vrchní soud v Praze vrátil případ Rath k nižší instanci, což se ví od října. Nicméně teprve včera jsme se dozvěděli proč: odposlechy, které proti Rathovi a jeho spolupodezřelým kdysi povolil Okresní soud v Ústí nad Labem, byly nezákonné. Chybělo v nich dostatečné zdůvodnění, někdy dokonce i konkrétní trestný čin. Vrchní soud došel k názoru, že soudci v Ústí občas žádosti ze státního zastupitelství povolit odposlechy prostě jen okopírovali, že jejich hlavním vkladem na žádosti byl hlavičkový papír soudu.

Vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová se proti autorovi verdiktu Pavlu Zelenkovi ostře ohradila, prý se dopustil přepjatého formalismu. Kuriózní je další argument Bradáčové, že vrchní soud porušil zásadu předvídatelnosti. Pokud by byla pravda, že se u konkrétních soudů žádosti o odposlechy projednávají čistě formálně, mají ty soudy zřejmě povolovat odposlechy jako na běžícím páse dál, protože kdyby přestaly, někoho by to mohlo třeba i zaskočit.

Lenka Bradáčová je s Rathovým případem spjata od začátku, ona byla před pěti lety náměstkyní krajského státního zástupce v Ústeckém kraji, kde se případ kupodivu vyšetřoval, ačkoliv Rath působil ve středních Čechách a brzy mělo být jasné, že těžiště jeho trestné činnosti leží ve – středních Čechách.

Včera sice Bradáčová speciálně zdůraznila, že vrchní soud nevrátil rozsudek nad Rathem kvůli porušení místní příslušnosti. Ale porušování místní příslušnosti a halabala povolované odposlechy spolu souvisejí. Spojuje je pocit, že v honu na zločince zas až tak moc nezáleží na dodržování pravidel.

Co hrozí u porušení místní příslušnosti, jsme mohli vidět v kauze Nagyová a spol. Tehdy výběr soudců v okresech, kde se trestné skutky vůbec neměly stát, vedl k naprosto konkrétnímu znevýhodnění obviněných. Byli rozstrkaní po celách na Moravě a v Ostravě, která se vyznačuje tím, že z Prahy do ní advokáti budou mít úplně nejdál. Ještě vládla Nečasova vláda a paralyzovat tímto způsobem obhajobu znamenalo dovršit všeobecný zmatek, v němž vláda nemohla politicky přežít. Když postupně vycházelo najevo, že z hlavní větve, tedy prorůstání organizovaného zločinu do vlády, nebude nic, bylo pro vládu pozdě. Pamatuji se, jak ještě dlouho poté dozorující státní zástupci všechny výtky na absurdnost celé kauzy odráželi betonovým argumentem, že jim to všechno povolil (okresní) soudce.

Rathova kauza není stejná. Věcnou podstatu nálezu soudu – 16 milionů korun na úplatcích při stavebních tendrech v jeho kraji – nikdo nezpochybnil. Pohled veřejnosti na bývalého hejtmana nebude verdiktem, podle něhož policisté odposlouchávali nezákonným způsobem, nijak ovlivněn. Konstrukce Rathovy obhajoby, že mu policisté dali peníze do krabice od vína ve chvíli, kdy otočili kameru na pár minut jinam, působí pořád stejně vyfabulovaně jako na začátku.

Co zůstává a co má případ Rath stejné s několika dalšími případy z kategorie velké mediální kauzy (kromě trafik pro poslance ODS taky případ Vesecká–Vitásková), je podezření ze svévole při výběru soudců: případ spustíme, návrhy na odposlechy a vazbu předložíme tam, kde víme, že nám půjdou na ruku. Podrážděná reakce Lenky Bradáčové, která si chce na vrchní soud stěžovat u ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, naznačuje, že to špičky soustavy pochopily jako útok na základy svojí práce. Snad to tak pochopily správně.