Český Trump? Ne, je to mnohem horší

Americký sever Politico sestavil seznam deseti „nejtrumpovitějších“ zemí Evropy. Na první místo klade Politico Českou republiku. Dokazuje to dvě věci: obsahová vata ve stylu článků „10 důvodů, proč se nikdy nestanete milionářem“ se z popkulturních webů jako Buzzfeed a Cracked už definitivně etablovala i v seriózních médiích. A především fakt, že ačkoliv můžeme na obou stranách Atlantiku vysledovat v něčem obdobné společenské nálady, vezou se na nich diametrálně odlišní politici a s významně odlišnými cíli.

Politico v textu, spíchnutém dosti horkou jehlou, uvádí, že Česko je v „trumpovitosti“ na prvním místě, neboť už tady vlastně jednoho Trumpa máme. Nálepkou „Český Trump“ ostatně server Andreje Babiše označil už v roce 2015. To přirovnání však zásadně kulhá. Úspěch fenoménu Trump byl možná pro leckoho šokem, nicméně jeho základy jsou vcelku přehledné: Donalda formoval hédonismus osmdesátých let a práci s publikem se naučil v televizních reality show. Jeho politický styl se dá připodobnit k v USA tak populárnímu (a pro zbytek světa zcela nepochopitelnému) wrestlingu: spousta čepýření se, teatrálních gest a efektních, byť povětšinou nahraných úderů. S realitou to má společného pramálo, ale hlavně když se kolem ringu prsí holky v bikinách, vlají hvězdy a pruhy a duní pořádný jižanský rock. Dopídit se, proč u chudších a méně vzdělaných Američanů tento dryáčnický styl zabral, není zas tak těžké: v americké politice je Trumpovo chování na veřejnosti novum a sám vládce příčesků může na chlapíky ze zapomenutých koutů Ameriky, odkud se už dávno odstěhovaly fabriky i prosperita, působit s bývalou modelkou po boku a zlatými závěsy v pozadí jako ukázka člověka, který „to dokázal“.

Trumpův machismus a na odiv stavěné bohatství se zdaleka nemusí líbit každému, přesto zabírá, protože míří přímo na komoru první signální soustavy. Zato Babiš, zejména je-li zatlačen do kouta, působí spíš jako kombinace uražené tety z Prešova a rozmazleného dítěte. Alfasamectví v tom mnoho není. Zatímco Trump si na chaoticky vedených tiskovkách pouští ústa na špacír způsobem, z nějž v přímém přenosu tuhnou jeho poradcům úsměvy, Babiš valí permanentní a únavnou mantru, vyfutrovanou klíčovými slovy, jež mu vytipoval jeho PR tým. Trump reálně vládne velkou výkonnou mocí, ta je však vyvažována léta pilovaným systémem protivah. A co se týče jeho bohatství, dobrat se reálných čísel je poměrně obtížné, magazín Forbes nicméně odhaduje Trumpovo jmění na tři a půl miliardy dolarů. Hodně peněz, ale v kontextu zámořských miliardářů to nestačí ani na pozici v první stovce. To Babiš je kombinací svého mediálního vlivu, počty zaměstnanců firem ve svěřeneckých fondech a donedávna i díky řídící pozici na ministerstvu financí jednoznačně nejmocnějším mužem ve státě. Dávno před vstupem do politiky měl Babiš na dění v tuzemsku mnohem větší vliv, než jakým v Americe před kandidaturou kdy disponoval Trump. Trumpova kampaň, přes nespornou zručnost hlavního stratéga Bannona, působila (a zřejmě takovou i skutečně byla) poněkud zmatečně a do poslední chvíle se zdálo nepravděpodobné, že by Donald mohl uspět. To Babišova kampaň a způsob, jakým tým Marka Prchala vytáhl hnutí ANO na současné preference, je počin, jenž nemá v porevoluční éře obdoby.

Při všech oprávněných výhradách vůči Trumpovi lze říci, že hlasy pro jeho zvolení byly motivované pocitem milionů neprivilegovaných Američanů, že se na ně zapomnělo. Instalace chvastounského klauna do nejvýznamnější volené funkce na planetě byla tak svého druhu vzpourou, cihlou vrženou do oken establishmentu. Trump se svezl na tom, že byl, částečně oprávněně, vnímán jako muž mimo systém, mimo režim. Andrej Babiš, bývalý zaměstnanec Podniku zahraničního obchodu, bývalý majitel obřího koncernu Agrofert, je muž spojený s režimem či režimy jako v této zemi málokdo. Úspěch jeho strany je naprostým vítězstvím formy nad obsahem, posunem od tradičního výkonu politiky k jakémusi polosoukromému správcovství celé země. V Politicu se domnívají, že Babiš je jen další příznak fenoménu Trump, kdy v rámci celého Západu vstupují do politiky majetní hráči zvenčí. Ve skutečnosti je to obráceně. Trump je poněkud bizarní, ale stále politik. Babišova představa o správě věcí veřejných jde mnohem dál, jde o další krok, de facto útok na samotnou podstatu zastupitelské demokracie. Česko nemá v Babišovi svého Trumpa. Kdyby se tu nějaký ekvivalent amerického křiklouna v blízké budoucnosti objevil, nejspíš by si ani neškrtl. Máme tu totiž mnohem schopnějšího a nebezpečnějšího adepta.