Mýtus o „ocelových rakvích“. Tanky potřebujeme!
Nejen kroky Ruska, ale i aktuální trendy v Asii jsou důvodem, proč země NATO znovu mluví o zvyšování výdajů na zbrojení. Musíme doufat, že těchto výzev uposlechne i česká vláda a že se Armáda ČR nebude muset podrobit dalším škrtům. Rozhodnutí pokračovat s Gripeny určitě znamená dobrou zprávu pro budoucnost letectva, ale je už nejvyšší čas začít řešit i přezbrojení pozemních sil, do něhož patří mj. tankové vojsko.
Každou chvíli zaznívají návrhy úplného zrušení tohoto druhu zbraně, obvykle na bázi tvrzení, že tanky jsou jakési „ocelové rakve“, jež se hodí jen do starých mezistátních válek o území, kdežto dnes dominují expediční mírové a protiteroristické mise. Jenže tato argumentace kulhá na obě nohy. Na její podporu se často uvádí fiasko ruských tanků v Grozném v roce 1995, ale zkušenosti Američanů z Afghánistánu a Iráku, podobně jako zkušenosti Izraelců z Libanonu a palestinských území hovoří naprosto odlišnou řečí.
Ruský debakl v Grozném totiž způsobila zejména mizerná příprava, nevhodná taktika a fatální podcenění nepřítele, nikoli principiální zastaralost tanků. Jestliže jsou tanky vhodně upravené, mají podporu dobře vycvičené pěchoty a postupují správným způsobem, představují ve městě vysoce účinnou zbraň. Tanky samozřejmě nejsou nezranitelné (což koneckonců nikdy netvrdil ani žádný jejich zastánce), ale kombinace ničivé síly, pancéřové ochrany a pohyblivosti, jakou nabízejí, prostě stále nemá reálnou konkurenci.
Rusko a Asie tanky dál vyvíjí
Události na východ od našich hranic pak celkem jasně ukazují, že pomýlená je nejspíše i sama argumentace o konci klasických územních konfliktů. A nejde jen o Ukrajinu či Gruzii, stačí se podívat na dění v Asii. Je velmi příznačné, že západní země ohledně budoucnosti tanků trochu přešlapují na místě, kdežto státy jako Rusko, Čína, Indie, Japonsko, Jižní Korea, Turecko či Pákistán o perspektivách tanků zjevně moc nepochybují a vyvíjejí a vyrábějí nové typy. Podle nedávné prognózy připadnou na Rusko a asijské velmoci asi dvě třetiny celého světového trhu s tanky. To není pro Západ zrovna pozitivní předpověď.
Tanky z éry studené války obvykle váží mezi 50 a 70 tunami, ale západní státy dnes sází spíše na vozidla lehčí (okolo 20 tun), a to jak pásová, tak kolová. S klasickými tanky se mohou plně měřit v ničivé síle a překonávají je v pohyblivosti (jejich menší hmotnost je činí ideálními pro dopravu vzduchem, a tedy pro zahraniční operace), avšak nemohou jim konkurovat odolností. Jejich použitelnost pro teritoriální obranu je proto omezená a je jen těžko představitelné, že by technika tohoto druhu měla tanky úplně nahradit.
Česko by mělo mít 200 moderních tanků
Správnou cestu možná ukazuje Polsko, jež má dnes necelou tisícovku klasických tanků, avšak plánuje velké změny. Mělo by si ponechat kolem 500 moderních vozidel Leopard 2 a PT-91 a pořídit až tisícovku nových obrněnců domácího původu Anders, jejichž modulární konstrukce má umožnit nasazení v expedičních misích i obraně území. Poláci by se tak měli pochlubit až 1500 tanky. Našich třicet modernizovaných T-72M4 CZ (navíc s dosti nejasnou budoucností) proti polským ambicím působí spíš jako poznámka pod čarou.
Pořízení lehkých „expedičních“ obrněnců pro Armádu ČR by určitě nebylo špatné, ale nebyla by to plnohodnotná náhrada T-72M4 CZ. Naše armáda by měla mít nejméně sto, ale spíše dvě stovky moderních tanků, jež by měly zahrnovat jak lehčí vozidla pro zahraniční operace, tak i těžké obrněnce pro obranu území. Opravdu velmi rezolutně je pak nutno odmítnout nápady na úplné zrušení tankového vojska bez náhrady, protože Armáda ČR by tak (a patrně nenávratně) ztratila pořád vysoce účinný a perspektivní druh zbraně, který si navzdory různým spekulacím zachovává význam i na bojištích 21. století.
