Tajemství Werichovy vily na Kampě

Je léto – a to odjížděl Jan Werich z Kampy do Velhartic na Šumavě, kde měli Werichovi chatu či menší vilu, ale hlavně tam teče potok Ostružná, kam chodil na pstruhy. Potok, či tedy strouha Vltavy, Čertovka, teče i za vilou, v níž bydlel po zbytek roku – pokud nebyl na cestách v zahraničí, kde se, když to šlo, scházel s Voskovcem.

V Čertovce bydlel, nebo možná vzhledem ke své nesmrtelnosti stále bydlí, vodník Čochtan, původně sice Jihočech, ale v Praze domestikovaný Werichem, který byl rodem ze Smíchova, ale už ve 30. letech měl byt na Kampě, jen kousek dál od domu, kterému se tehdy říkalo domek Dobrovského, neboť velký učenec a pološílený abbé tam kdysi, „za ranních červánků“, jak zní titul kdysi populárního románu A. V. Šmilovského o něm a národním obrození, bydlel a v rámci své psychoterapie plel plevel a okopával záhony. Není divu, že dům měl Werich vyhlídnutý, už když se v pětačtyřicátém vracel z Ameriky.

Nyní se otevírá pro veřejnost tzv. Werichova vila. Děje se tak po důkladné rekonstrukci, patnáct let po ničivých povodních, po nichž museli dům opustit poslední nájemníci, pak asi deset let schnul. Dům, který opravila za zhruba 30 milionů korun Praha 1, bude pronajímán po dobu deseti let s opcí za 600 tisíc ročně Nadaci Jana a Medy Mládkových, spravující Museum Kampa. Před třemi lety uspěla v konkurzu na „Wericha“, kam se přihlásila, i společnost Post Bellum a nadace Charty 77, radnice uspořádala i anketu občanů Prahy 1, jíž se zúčastnilo devět tisíc respondentů; šedesát procent bylo pro Medu. Po letech složitých peripetií, kdy na jednu dobu zavládly mezi radnicí a paní Mládkovou chladné vztahy a vypadalo to, že ve vile bude muzeum vodníků, to prosím vážně, se tak splnila její představa, že po muzeu Kampa bude pokračovat její kulturní expanze o pár desítek metrů dál. Mládková chtěla v prvním, tedy werichovském patře i bydlet, čímž se netajila, neboť věřila, že tam je její místo a že si to zaslouží. Zanedlouho osmadevadesátiletá mecenáška se dnes už nikam stěhovat nebude… Před nějakým časem svěřila nadaci politikovi a poslanci Jiřímu Pospíšilovi, který se stane, kulantně řečeno, vykonavatelem jejího odkazu. Ve vile bude „Společenské a kulturní centrum Voskovce a Wericha“, dole cukrárna, přednáškové sály, malý a větší, v prvním patře expozice V+W, v mansardě se mají konat workshopy. Na zahradě se bude příležitostně hrát divadlo, budou se pořádat koncerty, garden party a takové věci. Pokud se to povede, může to být pěkné.

Třináctá komnata s Korejci

Je to dům vhodný pro magickorealistický román, také o něm byl jeden kdysi napsán. Vyšel ovšem už v roce 1944, jeho autor Vladimír Neff do domu, který se v románu jmenuje dům U slepých hodin, umístil děj své romaneskní prózy Třináctá komnata. V oné komnatě má být, dle románu, umístěna křišťálová koule, kterou tam nechala cikánská vědma a jíž lze vidět do budoucnosti. Kdyby se k ní hrdinové románu skutečně dostali, viděli by zajímavé a svým způsobem tragické věci a děje.

Bezprostředně by v tom roce 1944 viděli nepravděpodobnou realitu, kdy dům obývá žena, Češka, jmenuje se románově Huberta, za svobodna Protivenská, která se právě rozvedla s německým lékařem Heinrichem Algermissen, jenž pocházel z Bulharska… Ta žena je malířka a pracuje v Orientálním ústavu. Na Kampu se s manželem přistěhovali na začátku války, když dům zabrali Němci – pro jejího muže. Poslali tehdy pryč znalce Prahy a později akademika Zdeňka Wirtha (1868–1961), který pak žil spokojeně až do smrti v domě pod Petřínem, odkud to měl blízko do své oblíbené kavárny na rohu Vítězné a Újezda.

Nyní, na sklonku války, tam ona Huberta žije se dvěma Korejci (!), z nichž jeden, jmenuje se Han Hung-su, je historik a archeolog a zřejmě její milenec, druhého, který k nim přibyde na jaře 1945, si v červnu 1945 z taktických důvodů vezme, aby ho zachránila, za muže: Korejci byli občané nepřátelského Japonska, které Koreu okupovalo… Nedávno o této spletité a fascinující epizodě, z níž tu je jen „výcuc“, napsal do druhého dílu své rozsáhlé knihy Pražské příběhy esej novinář Dan Hrubý, znalec Malé Strany, který zase čerpal ze studie koreanisty Jaroslava Olši jr. Z ní se dozvídáme, že Werich tyto Korejce znal a pravděpodobně jim pomáhal najít bydlení: zachoval se dopis, kde mu pan Han děkuje za „suchý“ (na vlhké Kampě trpěl) byt v Jakubské ulici. Tam nebyl dlouho: jako přesvědčený komunista odjel zakládat pokrokovou archeologii do severní Koreje, kde se stal pravděpodobně obětí kimirsenovského teroru. Jeho přítel Kim volil rozumnější cestu do USA, kde se stane milionářem, paní Huberta Kimová umírá v Praze v roce 1977. Podivuhodný příběh.

V křišťálové kouli by pak její nálezci viděli, jak se tu na podzim 1945 usazuje známý herec se svou manželkou Zdenou a desetiletou dcerou Janou. Zatím je Jan ještě půl roku bez svého blížence, Jiřího, Jiřidla čili Voskovce, který s návratem do vlasti evidentně příliš nepospíchal. Zdržuje se až do podzimu 1946 v Americe, kde byli oba za války, on si tam vyřizuje nějaké nepříjemnosti, rozvádí se svou první ženou Madelaine, do Prahy už přijíždí s druhou, Američankou Anne. Nastěhuje se do přízemí, do bytu s těmi známými obloukovými okny, kde se bude zvláště za soumraku v příštích desetiletích, přesně v letech 1948 až 1968, rýsovat jaksi ptačí silueta jiného muže, velkého básníka. Ale nepředbíhejme.

Voskovec si zřejmě silněji než Werich uvědomuje, že se vrací do jiné země, než ze které před válkou odjížděl. Vzpomínal později, že přestával rozumět české mentalitě, která prošla deformací okupace. Oba však ztráceli schopnost odhadnout obecnou náladu a rozpoložení, chyběla jim čidla, neměli protektorát „v útrobách“. Zatímco oni prošli lekcí americky přímočarého stylu fair play, Evropu, české země vůbec nevyjímaje, zasáhl cynismus, který jaksi „neovládali“ a byl jim cizí; nikdy vlastně u V+W nenajdeme tenhle rys, který pak v kultuře a společnosti zdomácněl. Ironie, sarkasmus, hra se slovy a významy je něco zcela jiného.

Voskovec po letech v rozhovoru s Antonínem J. Liehmem (Listy, Řím 1975) vzpomínal, že rozdíl mezi starým a novým státem mu připadal „hrozivý a totalitní“. Zhnusen byl z „domovnictví rudého tisku a jeho zběsilé fašistické protiamerickosti“. Samozřejmě, V+W byli slavní a v letech před únorem 1948 coby populární, přitom jako protifašističtí umělci ještě nenapadnutelní. Práce na nové hře ale vázla, nepsalo jim to spolu. Představy, že zatím opráší starou Pěst na oko a uváděním amerických her (Divotvorný hrnec; ve Stavovském divadle Voskovec režíroval Wilderovu hru Jen o chlup) budou vyvažovat nápor z Ruska, se ukázaly jako náhradní, nerealistické řešení. Otřesy a děje vnější (návrat do totalizujícího se státu) i vnitřní (Voskovec pak psal o tom, že se „porušila alchymie jejich vztahu“ s Werichem, a opotřebování, možná i rodinné problémy) vedly Voskovce ke kroku, jenž byl vlastně logický. Po únoru ’48 už do Československa nepatřil. Po roce oficiálního zastupování státu v pařížském úřadu UNESCO zůstal v exilu a měl namířeno do Ameriky. Tam ho čeká skoro rok vyšetřování na Ellis Islandu, protože je označen za komunistického špiona. On se rozhodne, že se bude soudit a vydrží. Když je v dubnu 1951 puštěn do USA, začne se živit tím, co už chtěl opustit, herectvím. S Werichem se pak uvidí až v roce 1956, potom se vídají pravidelně – jak jen to úřady Werichovi, kterého ovšem dlouho pouštějí jen samotného, dovolí. Svědectvím toho dojemného přátelství a silného citu vůbec je jejich korespondence, vyšlá ve třech svazcích. Do Čech se už Voskovec nikdy nepodívá: umírá v Kalifornii 1. července 1981. V československém oficiálním tisku o tom nevyjde ani řádka.

Prokletá voliéra Čech

Nyní je čas, aby se v křišťálové kouli objevil Vladimír Holan. Na jaře 1948 se se svou manželkou stěhuje do prázdného přízemního bytu po Voskovcovi. Předtím Holanovi bydleli v malém mansardním bytě ve Strašnicích – rád na něj bude vzpomínat, možná se tam cítil lépe. Holan je stejně starý jako Werich i Voskovec, všichni se narodili roku 1905. Holan je však naprostý antipod těch dvou, především Wericha. Je to sice známý a respektovaný básník, ale v obecné proslulosti se nemůže s Werichem rovnat. Je to introvert, který se přistěhoval do domu extroverta, metafyzik a asketa, jenž se na chodbě setkává s hédonistou a požitkářem. Tichý, duchovní člověk, v jistém smyslu mnich, který bydlí s rytířem Falstaffem.

Přitom zprvu se možná nezdálo jejich soužití úplně nemožné: literární historik Vladimír Justl (1928–2007), který Holana znal jako nikdo jiný, píše, že Werichovi záleželo na tom, aby „u něj“ v domě bydlel někdo, s kým si bude rozumět a koho si bude vážit. Prý se dokonce v prvních letech zastavoval u Holana na skleničku, když se vracel pozdě večer z představení. Holan byl, jak známo, noční pták. Později vztahy ochladly. Také na ně jinak dopadaly politické poměry. V lednu 1949 se odehraje známý incident, kdy se ve vinárně v Křemencové ulice Holan a Seifert lehce připijí, potkají stalinistu Jiřího Taufera, který právě dostal Státní cenu za překlad Majakovského, načež se Seifert k Tauferovi nakloní a pronese, ať se s tím Rusem jde bodnout, že on má raději Francouze, když blije, než Rusa, když tančí. Taufer je běží udat, průšvih mají oba. Werich v té době natáčí v Rusku monstrózní velkofilm Pád Berlína, ve kterém hraje tlustého Goeringa – a není to parodie.

Známý a často citovaný je zápis z deníku Jana Zábrany z října 1980, tedy krátce před Werichovou smrtí. Vzpomínal v něm na 50. léta, kdy za Holanem chodil, také s Václavem Havlem: „Pro prachy táhne s režimem, natáčí různé ty Pekaře a podobně. (…) Dobytek… tam se žere, chlastá, flámuje, gramofon tam řve až do rána… hosti, flašky… Obžerný prase.“ V hořkém a skeptickém Zábranovi musel mít podobně ustrojený Holan ovšem ideálního posluchače, před kterým mohl svou zlobu ještě poněkud vyhrocovat. Zábrana píše, že byl někdy až dětinský, jak si stěžoval, že madame Werichová tříská se stříbrným, to Holan prý zdůrazňoval, náčiním. I Vladimír Justl ovšem připouští, že se neměly rády ani jejich ženy… V knize rozhovorů s Jiřím Holým Ozvuky času však cituje dopis, který mu v roce 1960 Werich poslal a v němž vysvětluje, jak se to s Holanem a jejich vztahem má. Justl se na něj nejspíš obrátil, zda by se nemohl za Holana, který až na bagately stále nevycházel, nemohl přimluvit. Werich mu píše, že to „není věc jednoduchá a jednoznačná“. Že se za něj přimlouval, právě u toho Taufera (!), a že s pomocí Nezvalovou vymohl pro Holana jistou částku na ministerstvu kultury. Jenom si pro peníze musel Holan přijít – dokonce by stačilo, kdyby tam zašla paní Holanová. Ta však pravila: „Vladimír by to nechtěl.“ Werich se dále prý přimluvil, aby dostal Holan překlady. I to prý odmítl. „Připadá mi,“ končí Werich, „že žiji v domě s lidmi z jiné planety.“

V tom měl nepochybně pravdu. Každý žil na jiné planetě – a na nich každý vytvářel i jiné hodnoty nesouměrné povahy. Werich hrál ve filmech, na které se však může šklebit jen škarohlíd, vystupoval v divadle, jemuž šéfoval, a jen zapšklý člověk může nad touto jeho druhou divadelní kariérou (s Horníčkem etc.) zlomit hůl. V 60. letech začal především psát, pohádky, cestopisy, povídky – a opět jen hodně amúzický člověk v nich nepozná specifickou kvalitu. Ne, nebyl filozof a nebyl to hrdina, ale o jeho základním ustrojení, které bylo demokratické a humanistické, nebylo pochyb. Vladimír Holan byl jiný, uzavřený ve vnitřní klauzuře, již si ovšem také sám zvolil, s pocitem, že žije tragický život, jehož temný tón dotvářela i mentálně postižená dcera Kateřina, která se narodila rok poté, co se nastěhovali na Kampu. A přesto za ním chodili básníci, především mladí (kupodivu se staršími, třeba právě se Seifertem, se už skoro nestýkali, Seifert ale po jeho smrti napsal asi jednu z nejúžasnějších básní, Poctu Vladimíru Holanovi…). Holan, to byl od 50. let také kult a od 60. let již nebylo pochyb, že on je ten kníže české poezie, měl ostatně i zahraniční obdivovatele, především velkého italského bohemistu M. A. Ripellina, který ho překládal a uvedl do evropských souvislostí. V noci u vína „křížil slova“ a psal vrcholnou poezii, jedny z nejtěžších básnických skladeb, co jich česká poezie má, především Noc s Hamletem, v níž je myslím hodně zakleto i z domu, v němž prožil dvacet let: v roce 1968 se přestěhoval do domu U Lužického semináře 18.

Werich ho přežil o sedm měsíců, zemřel posledního října 1980 (Holan posledního března). Prý se oba zajímali o své nemoci, i když se už nevídali, vyptávali se známých. Werich upadl do kómatu ve Velharticích, převezli ho do Prahy do nemocnice, kde umřel. Půl roku předtím zemřela jeho manželka Zdena Werichová, v květnu příštího roku dcera Jana, která bydlela v podkroví. Werichovu milovanou vnučku Fanču Kvapilovou si vzala domů její paní učitelka ze školy v Josefské ulici. Nyní žije ve Švýcarsku.

V té zpropadené voliéře Čech / rozhazoval své básně s pohrdáním / jako kusy krvavého masa.. / Ale ptáci se báli. (Jaroslav Seifert)