Turci na Rýně

„Je to demokracie. Inu, Turecko.“ Parafráze inspektora Trachty z Vraždy v salónním coupé vystihuje současnou zahraničně-politickou ofenzivu prezidenta Recepa Erdogana.

Prorežimní turečtí novináři, jiní ostatně už v zemi nejsou, se včera pustili do poučování Evropy a zvláště Německa, jak má vypadat skutečná demokracie. Němci si školení vysloužili, když v neděli na demonstraci příznivců Erdogana v Kolíně nad Rýnem nedovolili promítat na velkém plátně prezidentův projev. Zákaz kolínského magistrátu potvrdil i Spolkový ústavní soud, a tak se s tím nedalo nic dělat. Téměř 40 tisíc německých Turků se tak muselo smířit, že jim projev pouze přečetl jeden z řečníků.

„Nepřekonali nacistickou minulost“

Včera už zkoprnělí Němci sledovali rozhořčené komentáře politiků a novinářů ze země, kterou dosud považovali za svého spojence. Nejčastěji byl citován Erdoganův mluvčí Ibrahim Kalin. „Německý ústavní osud dosáhl potvrzením zákazu nové dimenze. Shromáždění mělo demonstrovat podporu svobody a práva proti puči z patnáctého července, přesto se objevil pokus, aby se mu právními prostředky zabránilo. To odporuje demokracii a základním lidským právům svobody projevu i shromažďování,“ prohlásil mluvčí.

To byl pouze začátek. „Německo ještě nepřekonalo svou nacistickou minulost a odhalilo svou pravou tvář,“ napsal deník Takvim a zdůvodnil tvrzení tím, že se Němci zákazem promítání Erdoganova projevu postavili na stranu pučistů, ve skutečnosti prý teroristů z hnutí kazatele Fethullaha Gülena. Zpravodajský portál Yeni Akit označil postup Němců za vyhlášení bankrotu demokracie v celé Evropě.

V záplavě citací politiků Erdoganovy strany AKD se střídají výroky o tom, že v Evropě neexistuje žádná demokracie, že na rozdíl od té turecké jde jen o zdánlivou demokracii. Proto by také Turci žijící v Německu měli přehodnotit svůj vztah ke spolkové republice.

Pro přesnost je třeba připomenout, že ona kolínská demokracie na podporu demokracie a práva ze všeho nejvíc připomínala vítání čínského prezidenta v Praze. Demonstranti dostávali hned při příchodu červené turecké vlajky, moderátor vyvolával masové skandování jména „Erdogan“, turecký ministr sportu Akif Kilic požadoval po spolkové vládě vysvětlení, proč nesměl být promítán prezidentův projev. Nakonec demonstranti požadovali mohutným skandováním trest smrti pro pučisty.

Erdogan aktivuje pátou kolonu

Občan ze země někdejšího komunistického bloku se musí při popisu kolínských událostí bavit, třeba proti své vůli. Sám přece žil v lidové demokracii, která byla mnohem lepší než prohnilá a bankrotářská západní Evropa. Lidé tu svobodně volili své zástupce, zažívali dokonalou svobodu slova, mohli kamkoli cestovat a byli připraveni skutečnou demokracii hájit se zbraní v ruce. Každý věděl, že to je nesmysl, přesto se tvářil, že tomu věří, protože jinak by měl potíže.

Když je teď Evropa znovu konfrontována s propagandou „skutečné“ turecké demokracie, tak bude jistě zábavné sledovat, jak si s tím poradí.

Samozřejmě je to do značné míry jiná situace. Radikálním krokům Erdogana se zase není tolik co divit, protože byl skutečně konfrontován s vojenským pučem, který sám nevyprovokoval. Němci jsou zase v prekérní situaci, protože v místní populaci žije až pět milionů občanů Turecka či jejich potomků. Jejich postoje a názory nemohou snadno přehlížet a to tím spíše, že Erdogan chce etnické Turky použít jako pátou kolonu při nátlaku na spolkovou vládu. Nemluvě o tom, že i mezi německými občany původem z Turecka je řada příznivců Gülena či tureckých Kurdů, kteří se snadno mohou dostat do násilných střetů s Erdoganovými „demokraty“.

Počkejte, až dostane rozum

Nejvážnějším varováním je přesto podobnost Erdoganovy strategie se zahraniční politikou někdejších komunistických vládců východní Evropy. Jejím jádrem je vytvoření obrazu nebezpečného agresora, který se snaží škodit poctivým Turkům například tím, že se spolčuje s vnitřním nepřítelem jejich země a pošlapává jejich demokratická práva. Pomlouvá je výmysly o genocidě Arménů a diktátorských sklonech jejich svobodně zvoleného prezidenta. Proti takovému nátlaku jsou přece turečtí politici povinni použít jakékoli prostředky, třeba uvolnit běženecký proud ze Sýrie na západ.

Z pohledu Evropy je nevýhodou takového partnera fakt, že se s ním nedá rozumně bavit. Proto němečtí a obecně evropští politici pořád nevěří, že Erdogan myslí svou politickou ofenzivu vážně, i když ji podporují určité diplomatické kroky včetně toho, že turecké úřady odmítají komunikaci s německým velvyslancem. Vždyť nakonec i komunisté přes veškerou rétoriku proti imperialistům stejným imperialistům ochotně nabízeli ústupky za malé obchodní výhody. Přitom Turecko je na obchodu se Západem mnohem víc závislé a nemá alternativu. Erdogan prostě potřebuje Evropu a zvlášť Německo jako obraz nepřítele, aby dostal Turecko co nejvíc pod svou kontrolu. Až doma prosadí svou, pak se ve vztahu k Západu umoudří.

Nutno připomenout, že se takový postoj v českých dějinách označuje jako mnichovanství. Proto jde z tuzemského pohledu v celé historii Erdoganova projevu ocenit jen Spolkový ústavní soud, který zákazem jeho promítání přece jen postavil určité mantinely nové agresi z východu.