„Soudruhu hrabě, říkali komunisti dědečkovi“
TÝDENÍK ECHO
ROZHOVOR
Možná nečekaným hitem televizních obrazovek je seriál Modrá krev, jenž zachycuje nejnovější osudy zdejších starých šlechtických rodů. Přesněji druhé generace polistopadových restituentů, vztahy mezi větvemi rodů, vyznání češtině a rodnému kraji. Seriál taky představuje, v jakém stavu se to které rodové sídlo v současnosti nachází. Průvodcem po nich je hrabě František Kinský, toho času rovněž starosta města Kostelec nad Orlicí (v němž jistěže vlastní zámek a opravuje ho a zpřístupňuje veřejnosti). Jak seriál vznikal? Co by Kinský jako starosta chtěl dokázat? A jaký vztah mají Kostelečtí ke svým hrabatům?
Co říkáte na množství ohlasů, které seriál má?
Mně, a myslím, že mnohé, překvapil sukces, jaký seriál má. V premiérách má mezi čtyřmi sty padesáti tisíci a půl milionem diváků a podíl sledovanosti činí čtrnáct patnáct procent ze všech televizí, které v ten okamžik vysílají. Z toho mám opravdu velkou radost. Ostatně celé natáčení bylo velmi příjemné a milé, hezky to šlo. Tedy někdy to šlo hůř, ale výsledek je vždycky dobrý. Každopádně projekt nevznikal rychle. Myslím, že první návrh paní režisérka Alena Činčerová odevzdávala na programovou radu České televize někdy v roce 2012. Pak tam polehával – dovedu si představit, že se ho někteří lidé lekli. Možná si řekli: Máme dělat aristokracii? Vždyť jsou určitě zajímavější témata než tihle dinosauři.
Nebylo otálení dáno taky tím, že v roce 2012 bylo chvilku před prezidentskou volbou, v níž kandidoval šlechtic Karel Schwarzenberg?
Asi se sešlo všechno se vším. Každopádně pak se seriál dostal do ruky kreativní producentce z ostravského televizního studia, paní Lence Polákové, té se zalíbil na první ránu a silou své osobnosti se do něj vrhla a povedlo se jí televizi přesvědčit, že se do toho půjde. Ale kroky k realizaci byly opatrné. V jednom roce se začalo pilotním dílem, to byli Černínové. Takže tam ještě někde v pozadí za Tomášem Černínem jsou jeho billboardy k volbám do Senátu, ale právě ty tehdejší, v nichž volbu prohrál – nedostal se ani do druhého kola. To bylo v roce 2014, v roce 2015 následovaly dva další: Schwarzenberg a Šternberk. A v roce 2016 najednou přišel povel: dejte se do toho, v lednu 2017 vysíláme. Takový fofr by ale paní režisérka, myslím, vůbec nemohla přežít, tak se to potom asi o měsíc posunulo. Naštěstí.
Jak to?
Protože zůstaneme v paměti, až v létě přijde doba otevřených zámků. Takže možná musíme věřit tomu, že se na nás turisti přijedou podívat a přesvědčit se, že jsme živí, skutečné osoby.
Proč pilotní díl nebyli Kinští? Vždyť se to nabízelo.
To si zvolila televize sama, ona určila prvních osm rodin.
Takže je zvažováno pokračování?
(tiše přikyvuje a šibalsky se usmívá) Jelikož měl každý díl toliko sledování, jak jsme již řekli, přišel brzy požadavek na dalších osm dílů. Zrovna nedávno jsme seděli s režisérkou Činčerovou a dávali dohromady osm rodin, které oslovíme. Máme jich teď celkem asi jedenáct, ale to se zredukuje podle zajímavosti toho kterého osudu. Někteří totiž jsou, řekněme, drobnější, a tak není přílišné množství domů, co by se s nimi ukázalo. Třeba jenom jeden „domeček“. Takoví ale zase mají místo na širší vysvětlení souvislostí. Už se docela těším. Pokud ta současná euforie přetrvá, nové díly by se měly začít točit možná už na podzim.
Na seriálu jste podtrhl význam domů, ale mě na ohlase, který jsem zaznamenal, přitahuje, že víc si všímá energie, jež jde z účastníků seriálu, uvažování, které mají.
To je jedna z věcí, kterou jsem velmi intenzivně nasával i doma u svého otce, potažmo předtím u svého dědečka. Oba nad osudem nikdy – nikdy! – nežehrali. Ani nikdo jiný. Když o všechno přišli, říkal můj dědeček: Nebylo to moje, bylo to rodiny, já jsem to pouze po určitou dobu spravoval a osud učinil, co učinil. A protože to byl hluboce věřící člověk, vyrovnal se s tím jednoduchou větou: Co Bůh vzal, Bůh vzal, jméno Boží budiž pochváleno. Tím to bylo vyřízeno. Ale žádný pláč – nikdy.
Lze-li to zobecnit, v ostatních rodinách je to jak?
Úžasné na našem natáčení bylo, že v nikom, s kým jsem mluvil, nebyla zahořklost. I když jsme se ptali, jak to u nich v minulém století bylo. Možná to je v těch lidech silné: opravdu žádný z nich to nemá tak, že jde o jeho majetek a on je strašně bohatý. Ne, každý jeden je správcem a majetek jenom spravuje po dobu, kdy mu byl svěřen. A jediná zodpovědnost, která v něm k němu je, je ta, aby ho předal těm dalším, kteří přijdou po něm. Aby zase oni mohli statky spravovat dál, případně je rozvíjet a zvětšovat. Což někteří činí, úspěšně podnikají a zvětšují hřivnu majetku. Pak veškeré peníze, které mají, vkládají do jeho údržby, aby byl krásnější a ještě hezčí. Jenže ne pro ně, nýbrž pro lidi. To je v každém z nich a to je, myslím, to pozitivní, co jste vy říkal: všichni čekali – tedy možná –, jak v seriálu budou tryskat slzy a šlechtici si postěžují, jaké to bylo hrozné a co nám ti oškliví lidé komunisté udělali. No jo, jenže to v seriálu není.
