Řecký volič oponou trhnul - a v Evropě začala válka nervů
Alexis Tsipras, krajní levičák, který se stal premiérem členské země EU, tím pádem i hostem příštího evropského summitu, vyhrál v neděli historickým způsobem volby. K tomu mu pomohly dva úhlavní požadavky: Řecko se nějak zbaví 60 procent svého obřího dluhu a přestane poslouchat diktát Trojky – tvořené zástupci Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu. Tedy po šetření a škrtech se v zemi zase začne pořádně utrácet.
O tom zbytek eurozóny, alespoň oficiálně, nechce ani slyšet. Současně ani jedna strana rýsujícího se duelu – s jistou mírou zjednodušení můžeme personifikovat: Tsipras vs Angela Merkelová – nepřipouští ani jako krajní variantu to, co se z dlouhodobého pohledu jasně ukazuje jako nejrozumnější věc: aby Řecko opustilo eurozónu, tzv. grexit. Tím je celá podívaná dokonale bizarní – obě strany sice mohou úspěšně předpokládat, že ta druhá se grexitu a možných otřesů bojí, ale každá z nich se zřejmě ještě víc bojí toho, aby na ní v případě nezvládnutého manévru nespočinula hlavní zodpovědnost, teď hned i před historií.
Čeho se má obávat Tsipras, je jasné na první pohled. Za měsíc, přesněji řečeno 28. února, vyprší dobíhající mezinárodní program pomoci Aténám a pokud by se mu do té doby nepodařilo nalézt dohodu o dalších reformách, může téměř okamžitě ustat příliv peněz od ECB k řeckým bankám (dnes Frankfurt přístupem k likviditě drží Atény při životě) a Řecko čeká bankrot. Ale ani Merkelová a její kolegové v Bruselu nemohou být úplně klidní. Tsipras vypadá rozzlobeně a odhodlaně a oni nemohou vyloučit, že se panika navzdory jejich hranému klidu rozšíří do eurozóny a ještě dál po Evropě.
Chlad přichází ze severu
Scénář, v němž Řecko nezbankrotuje, dál setrvá v eurozóně a přitom se vyvleče ze svých úkolů, je riskantní politicky. Pak budou časem a nevyhnutelně žádat rozvolnění svých ekonomických úkolů i Španělsko nebo Itálie, dvě velké ekonomiky, jejichž banky také dostaly infuzi z Frankfurtu. Obě se vyhnuly formalizované dohodě, kdy by pomoc z eurovalu byla vázaná na plnění podmínek Trojky. Těžko by italský nebo španělský premiér vysvětlovali svým voličům, že musejí snášet reformy, když v protektorátu Řecko vzpoura prošla bez následků.
V příštích týdnech tedy bude Evropa vystavena válce nervů. Tady nejde jen o hledání ekonomicky nejrozumnějšího řešení: ve Finsku, což je jedna ze zemí, jež vůči Aténám tradičně tvrdí muziku, mají v březnu volby. Německu sice žádné volby v dohledné době mít nebudou, ale jsou tu jistá očekávání veřejnosti. Kancléřka Merkelová je mezitím tísněna vzestupem eurokritické Alternativy pro Německo (AfD) a po fázi vytěsňování tohoto rizika zprava si ho dnes už i připouští.
Lidová představa o Řecku mezi Němci – že Řekové jsou v podstatě zhýčkaní Jižané neschopní seriózního života - má asi reálný základ, nicméně nebere ohled na mizérii širokých vrstev řecké společnosti. O hlubším porozumění mezi konstitutivními národy Evropy, které měla hlubší integrace EU podporovat, se tu nedá mluvit.
Vygumováno?
Euro bylo za těch pět let oprav obestavěno složitým a nepřehledným lešením, v němž se přestával leckdo orientovat (kdo by v pět hodin ráno uměl pojmenovat rozdíl mezi EMS a ESFS?). A pak se taky hodně chlácholilo a mlžilo. Guru zastánců měnové unie Helmut Schmidt dlouho všechnu kritiku pomoci Řecku (která byla jasným popřením unijních smluv) bagatelizoval argumentem, že nikdo, ani Německo, ještě nemuselo platit ani fenik.
V té době to byly pouhé záruky jiných členských vlád. Ze stejné mámy, jen trochu vyvinutější argument zněl, že to nebyly dary, ale půjčky, které jednou budou splaceny. Tato mlha teď končí, Tsipras celou věc vyhrocuje a se svými řečmi, že 60 procent řeckého dluhu se „vygumuje“, nás přibližuje ke kýženému stadiu buď anebo. Protože tři čtvrtiny řeckého dluhu nedrží soukromí věřitelé, nýbrž vlády jiných členských zemí eurozóny respektive Evropská centrální banka (a zbylou čtvrtinu řecké banky, tedy do jisté míry opět ECB), znamenala by Tsiprasova „restrukturalizace dluhu“, že daňoví poplatníci různě po západní Evropě uzří ztráty přímo před svýma očima. Každá vygumovaná miliarda z řeckého dluhu totiž je miliarda, o niž se zvětší rozpočtový deficit věřitelského státu. V Německu se přesně takového vývoje obávali, už od roku 2010 pro něj vydavatel listu Frankfurter Allgemeine Zeitung Holger Steltzner razil termín „transferová unie“. Teď transferová unie Tsiprasovým vítězstvím nabývá téměř explicitní podoby.
