Buďme vstřícní jako Západ. Dejme azylantům práci

Nikdy jsem nepatřil k euronadšencům. Nefandil jsem předčasně zavedenému euru, evropský sociální model, spolu s absurdní politickou korektností, považuji za příčinu zaostávání Evropy za jinými dynamickými regiony světa a snaha o rychlou federalizaci – pokud k ní vůbec někdy dojde – předbíhá dobu o několik desetiletí. Vždy jsem si však na poválečném evropském vývoji vážil dvou skutečností.

Za prvé, je to mír v západní Evropě, především konec franko-německého nepřátelství, které stálo za oběma světovými válkami. Přiznávám, dalším generacím to již mnoho neříká a balkánské konflikty ukazují, že poválečná integrace celoevropský mír zajišťuje jen s mimořádným úsilím (a nikdo neví, zda například kosovský problém je již zcela za námi). Z historického pohledu mnoha staletí jde však o úžasnou věc.

Za druhé to je postupné vytvoření jednotného vnitřního trhu, možnost volného pohybu výrobních faktorů (kapitálu i pracovní síly) a informací a vznik Schengenského prostoru. Této skutečnosti Evropa vděčí za poválečný hospodářský růst a dnešní blahobyt a my tomu vděčíme za alespoň takovou životní úroveň 25 let po sametové revoluci, jakou dnes máme. Vždy jsem také měl pocit, že občané ČR toto – třeba jen intuitivně – vnímají a oceňují, bez ohledu na odpor (zasloužený) vůči evropské byrokracii, tlaku velkých zemí a bruselským nesmyslům.

Uprchlická krize, na kterou nikdo z nás nebyl připraven v její dnešní podobě, však postoje lidí mění. Lze snadno podlehnout populistickým výkřikům Okamurovského typu, sledujícím především získání vlastních politických bodů, ale především mnohem promyšlenějším snahám o přehodnocení našeho členství v EU, které pracují většinou s pravdivými fakty. A ještě hůře, sama podstata uprchlické krize vyzývá k řešením, která znovu nastolují hranice v Evropě. Pro nás, země střední a východní Evropy by to bylo dlouhodobě špatné, nadějný ekonomický růst by se zastavil a především, zakotvení naší země v poválečné Evropě, ke kterému není alternativa a které jsme pracně získali po roce 1989, by mohlo vzít za své.

Jakkoliv se to právě dnes zdá zvláštní, zachování vnitřního trhu a volného pohybu přes celou Evropu je důvodem pro naši větší pokoru při sledování jen našich vlastních zájmů (byť oprávněných) při hledání východisek z uprchlické krize a je při tom jedno, že zrovna k nám se moc imigrantů nehrne. Především je projevem této pokory humanitární princip, který je definiční charakteristikou naší (evropské) civilizace – tedy nenechat lidi, kteří prchají před válkou, bez pomoci.

Zkusme však také společně pochopit, proč obyvatelé zemí střední Evropy přemýšlejí o uprchlících jinak než stále převažující většina v Evropě západní či jižní. My jsme žili 40 let v izolaci od ostatního světa, za ostnatým drátem, který mimo jiné zabraňoval jakýmkoliv přistěhovaleckým vlnám. Jediné, co vzdáleně dnešní krizi připomínalo, byly (a jsou) problémy soužití s romskou komunitou. Západní Evropa se naopak s imigranty vypořádávala v různých podobách již od 50. let – od gastarbeiterů přes přistěhovalce z bývalých kolonií až po uprchlíky před válečnými konflikty na Balkáně v 90. letech. Zda příčinou byla mylná koncepce multikulturalismu či jen prosté poznání, že s uprchlíky se v druhé a dalších generacích dá žít, je jedno. Rozhodující je, že stále ještě mnoho lidí na západ od našich hranic je k uprchlíkům mnohem vstřícnější než jsme v nedávných měsících byli my (nebo spíše by se chtělo říci než byli naší vrcholní představitelé).

Takže úkolů máme teď v Evropě několik. Zkusme se v Evropě lépe pochopit. Z naší strany možná stačí jen signál – proto jsem před několika dny vyjádřil připravenost přispět k řešení tím, že Hospodářská komora založí fond na podporu zaměstnávání (především mladých) azylantů. K podobnému pokusu o pochopení by mělo dojít i na západoevropské straně, především v tom, že byrokraticky určené kvóty jsou asi tím nejhorším možným řešením. Dále, všichni v EU musíme bojovat proti tlakům obnovit hranice. Uprchlíci ze zoufalství projdou i ostnatým drátem a pokud se bojíme teroristů, tak jsme směšní – ti do našich společenství pronikají bohužel již déle a efektivněji jinak.

Vyvolávat na pozadí uprchlické krize emoce, zaměřené proti EU jako takové, je nezodpovědné. Máme právo protestovat téměř proti všemu, co Evropa při řešení uprchlické krize zpackala. Nikdo však nemá právo zahrávat si s budoucím růstem životní úrovně a bezpečnosti obyvatel naší země. Nikdo, ať je to populistický potomek opravdových imigrantů nebo třeba místopředsedové vlády nebo prezidenti.