Obětuje Západ Ukrajinu, nebo se Putinovi vzepře?
TÝDENÍK ECHO
1
Západ stojí na rozcestí. Neumí na Rusko reagovat. Buď tedy Ukrajinu obětuje, nebo musí najít sílu a imaginaci a vstoupit do tvrdé konfrontace.
Nejkomentovanějším momentem výroční mnichovské bezpečnostní konference bylo, že když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlašoval z pódia, že na Ukrajině nejsou žádní ruští vojáci, publikum se smálo. Ale co je tu vlastně k smíchu? Kdyby o tom někdo chtěl psát esej, mohl by jí dát titulek „Smích bezmocných“. Ten smích byl brán za důkaz toho, že Lavrov neuspěl, že nemá důvěru lidí v oboru. Ale znamenal spíš něco jiného: že si Rusko bude dělat, co chce, bez ohledu na to, co si o tom Západ myslí.
Ve dnech mnichovské konference vrcholilo jednání o tématu dodávek zbraní Ukrajině. I vstup tohoto tématu na mezinárodní scénu byl provázen smíchem: bylo to na konferenci loni v červenci, když se bývalý prezident Světové banky Robert Zoellick zeptal Federicy Mogheriniové, tehdejší italské ministryně zahraničí, jaké stanovisko by zaujala k hypotetické ukrajinské žádosti o dodávky zbraní. Mogheriniová mu odpověděla smíchem. Záhy nato se stala vysokou představitelkou EU pro zahraniční politiku. Od té doby všem došlo, že smích se k tématu nehodí.
Již 31. srpna loňského roku novinář Ben Judah (ten, který tak zatopil Radkovi Sikorskému, když v časopise Politico citoval jeho nedomyšlená slova o Putinově nabídce dělení Ukrajiny) publikoval v New York Times komentář s titulkem Buď vyzbrojit Ukrajinu, nebo se vzdát. Argumentoval, že pokud Západ nemá žaludek na vojenskou pomoc Ukrajině, bylo by morálnější ji přesvědčit, aby v konfliktu, který nemůže vyhrát, ustoupila – zachrání to životy tisíců lidí, kteří umírají v marném boji.
Otázka zbraní pro Ukrajinu mezitím bublala pod povrchem a v posledních týdnech byla konečně nastolena na oficiální úrovni díky zprávě americké Brookings Institution, jíž se chopili někteří američtí senátoři. Reakce se profilovaly podle očekávání: Evropa (západní) proti, Washington nerozhodný.
Více čtěte ve článku Martina Weisse v aktuálním vydání Týdeníku ECHO.
Co dál najdete v aktuálním vydání:
O Ukrajině mluvili v Salonu také bývalý ministr a velvyslanec v Rusku Jaroslav Bašta, politolog Michael Romancov a bývalý eurokomisař a diplomat Štefan Füle. Diskuse byla bouřlivá a došlo i ke sporům o příčinách a dosavadním průběhu krize ve východoevropské zemi. Diskutovali také o dodávkách zbraní Ukrajině. Moderoval Daniel Kaiser.
Lenka Zlámalová analyzuje Řecko, ve kterém zvítězila v parlamentních volbách levicová Syriza. V článku Hra nervů. Řecké lavírování na hraně eurozóny popisuje, jak se řeší nejhorší poválečná krize EU.
Petr Holub píše v analýze Konec hornictví ve jménu posvátných limitů o budoucnosti těžby této energetické suroviny. Situaci srovnává s Německem, které na rozdíl od Česka těžbě hnědého uhlí nebrání. Hnědé zlato je podle něj požehnáním i prokletím.
Daniel Kaiser pořídil rozhovor s ministrem dopravy Danem Ťokem, do vlády nominovaným za hnutí ANO.
Špionážní a doposud nikdy nepopsaný příběh prominentního komunisty Milana Švece sestavil Vladimír Ševela v článku Gorbačov zradil, zradím také. Tento Biľakův oblíbenec byl nejdůležitějším komunistou, který emigroval za normalizace. Svazky o jeho útěku do Spojených států byly odtajněny až nyní.
Příběh odvážné Syřanky Suad Nawfal, popisuje Jan Dražan v článku Suad. Sama s plakátem proti ďáblu.
Americký snajpr je film, který rozděluje Ameriku. Proč vzbuzuje emoce a kontroverze píše Ondřej Štindl.
