Český Malín: Svážení vyvražděných Čechů trvalo dva dny

V polovině devatenáctého století stál hektar zemědělské půdy na území dnešní Ukrajiny míň než koza. Půdu prodával car, který chtěl do opuštěného kraje přilákat sedláky z ciziny. O Velikonocích roku 1870 se z českých zemí, přesněji z lounského, žateckého a rakovnického okresu, vydalo na cestu asi dvacet rodin. Putovaly zhruba měsíc, přes Karpaty až do volyňského Rovna, kde jim místní dohazovači nabídli ke koupi pozemky polského statkáře Kazimíra Slivinského v Malíně v Ostrožském okrese – za jeden morg (necelý hektar) zaplatili Češi dvacet rublů. Sedláci se pustili do práce – a tak se zrodil Český Malín, obec se vším všudy, se školou, obchody, řemeslníky, hasičským sborem.

Víc než šedesát let malínští budovali svá hospodářství, s ukrajinskými a polskými sousedy měli, jak by se dnes řeklo, korektní vztahy. Přečkali první světovou válku, kdy byli na několik let vyhnáni a jejich obec takřka zničena, přežívali i bídu sovětské a nacistické okupace.

Pak přišlo ráno 13. července 1943. Sedláci se po dvou dnech svátků chystali na pole, když do Českého Malína vpochodovala jednotka vojáků v německých uniformách. Během několika hodin upálili, zastřelili a ubili víc než čtyři sta vesničanů včetně žen a dětí. Zázrakem se zachránilo pár lidí, kteří brzy ráno odjeli na nákupy nebo uprchli ze skupiny, vytvořené proto, aby vrahům odvážela nakradené cennosti. V roce 2006 žilo posledních devět svědků malínského masakru – velké válečné vraždy Čechů. O tragédii dokázali mluvit čtyři: Josef Kechrt, Antonie Kechrtová, Antonín Činka a Josef Řepík.

 

Přišli a vystříleli četnickou stanici. Tak začal na Volyni komunismus

Volyňská oblast leží na dnešním území západní Ukrajiny, kolem měst Luck, Rovno a Dubno, je velká asi jako Čechy a Morava. V druhé polovině devatenáctého století tu našlo domov ve více než šesti stech vesnicích přes čtyřicet tisíc přistěhovalců z českých zemí. Mluvili česky, polsky i ukrajinsky a přinesli do kraje novinky, jako třeba hnojení půdy.

Ve dvacátém století se na Volyni vystřídalo několik režimů a nadvlád, skoro všechny změny byly provázeny vražděním, pogromy, krádežemi. Události na Volyni v letech 1939 -1945, tedy dobu sovětské a nacistické okupace, popisují historikové současně jako občanskou válku mezi Poláky a Ukrajinci. Když si Němci a Sověti, spojení paktem Ribbentrop-Molotov, roku 1939 rozdělili Polsko, východní část, kde ležela i Volyň, připadla Sovětskému svazu. Následovala kolektivizace, znárodňování, transporty celých selských rodů na Sibiř, do táborů nucených prací. Historik Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu říká: „Bolševismus, tedy okrádání, zatýkání, vraždy, deportace, všechny tyhle známé otřesné věci se pochopitelně týkaly i obyvatel Volyně. Ve třicátých letech se navíc Ukrajinou prohnal hladomor, který vznikl násilnými rekvizicemi obilí; dodnes nevíme, kolik set tisíc lidí kvůli Stalinovým příkazům umřelo. Lidé na Volyni tedy neměli o sovětském režimu žádné iluze, věděli své ještě předtím, než Sovětský svaz jejich území zabral. I proto v roce 1941 nastala paradoxní situace: když německé divize zaútočily na SSSR, byli Němci v některých ukrajinských vesnicích vítáni jako osvoboditelé...“

Jak vypadalo převzetí moci Sověty v roce 1939? – ptáme se Josefa Kechrta. Narodil se v Českém Malíně roku 1922, v rodině místního kováře. Ke kovárně zčásti z dědictví a zčásti nákupem časem přibylo celé hospodářství a Rusové Kechrtovým skoro všechno sebrali. „V Malíně jsme měli četnickou stanici a četníci čekali na sovětské úředníky, aby jim oficiálně předali správu kraje. Přišli ruští vojáci, četníky svázali a zastřelili, četnickou stanici vyplundrovali a zapálili, zničili všechny doklady. To byl první počin komunistů u nás.“ Další počiny se od toho prvního moc nelišily a tak prý Kechrtovi byli rádi, když Německo (o nacismu nevěděli skoro nic) přepadlo Sovětský svaz. Další volyňský Čech, Jaroslav Kutek, ročník 1923, pochází z Okolku. „Když přišli Sověti, byla bída. Kdo měl hodně půdy, toho okradli a odvezli na Sibiř. My měli dvacet hektarů, ale bylo nás devět, takže když to rozpočítali na osoby, nechali nás být,“ vzpomíná.

Deportacím a krádežím majetku se pak stovky volyňských sedláků vyhnuly, když začalo Hitlerovo drang nach Osten. Jenomže Němci pochopitelně zavedli brutální okupační režim, skutečný i domnělý odpor či sabotáž trestali smrtí.

Volyňské noci prosvětlovaly tisíce požárů…

Německá armáda se prohnala Volyní během jednoho květnového týdne roku 1941. V ostrožském kraji, kde leželo osmašedesát vesnic včetně Českého Malína, po ní zůstala okupační správa a v jejím čele kreislandwirtleutnant Friedrich Vogl. Z Říše byl několikrát pochválen za to, kolik materiálu a potravin dokázal z místních sedláků vyždímat – Němcům museli hospodáři odvádět všechno, počínaje obilím, masem a máslem, přes olejnatá semena až po byliny, listy višní i třešní nebo tabák, jehož pěstování bylo nuceně zavedeno. Obyvatelé Českého Malína dokázali plnit dodávky včas a podle předpisu, snažili se, aby nezavdali záminku k teroru. Každý den přinášel nové důvody ke strachu.

Na Volyni ale tehdy nehrozilo nebezpečí jen ze strany okupační správy, ať už sovětské nebo později nacistické. V kraji řádily nacionalistické ukrajinské polovojenské hordy Banderovců, patřící pod ilegální Ukrajinskou povstaleckou armádu, nekontrolovatelné tlupy zločinců, kteří v kraji vraždili, kradli a znásilňovali. Jejích úhlavním nepřítelem nebyli (alespoň zpočátku) Němci, nýbrž Rusové, následovaní Poláky a Židy. Banderovci si s Poláky vyřizovali účty – a současně se dochovala svědectví v místních kronikách, kde se píše, že vypalování ukrajinských vesnic prováděli i Poláci, kteří na sobě dokonce občas měli německé uniformy. Banderovci se mstili i „na vlastních“: terorizovali obyvatelstvo a popravovali mladé ukrajinské muže, kteří se k nim odmítali přidat. Josef Alois Martinovský v Kronice Českého Malína píše: „Jaro 1943 bylo ve znamení vražd a požárů. V noci osvětlovaly oblohu záře požárů polských usedlostí a celých osad. Ve dne stoupaly k obloze sloupy dýmů a požárů ukrajinských usedlostí a osad.“

Antonie Cuplová pochází z rodiny, která na Volyni hospodařila asi na jedenácti hektarech. Měla dva bratry a dvě sestry, její strýc byl místostarostou vesnice. Jednoho dne se musel začít skrývat – Antonie si přesně nepamatuje proč, zřejmě měl konflikt z Ukrajinci, spolupracujícími s Banderovci. Celá rodina prý žila v hrůze: „Banderovci tenkrát chytli jeho dceru, mojí sestřenici, a řekli jí, že jestli jim nepoví, kde je její otec, tak jí znásilní. Neřekla nic – a oni jí opravdu odtáhli a znásilnili, přišla k nám pak s pláčem. Strašně jsme se báli.”

Řádění Banderovců a nacistická okupace Volyně měly za následek desetitisíce obětí, civilisté byli vězněni, stříleni a mučeni, Židé vražděni na místě nebo ve vyhlazovacích táborech. Česká menšina se podle pamětníků a historiků snažila udržet v nenápadnosti, pokud to šlo, vyhýbala se konfliktním situacím.

Stovky malínských mrtvých

Malín obklíčila brzy ráno 13. července 1943 jednotka Wehrmachtu. Na návsi se začaly scházet hloučky vystrašených vesničanů. Vojáci nakráčeli doprostřed obce a dvou až tříčlenné hlídky s puškami s nasazenými bodáky obcházely jeden dům po druhém a vyváděly ven každého, koho našly s výjimkou nemohoucích. Skoro nikdo z Malínských neuměl dobře německy, vojáci tedy gestikulovali a zprvu se usmívali. Lidé se přesto pokoušeli o lámaný rozhovor, ptali se, co se děje, zda si mají vzít sebou jídlo a oblečení, jak dlouho budou mimo domov. Jeden z vojáků ukazoval: bude to trvat jen půl hodiny… Většina lidí soudila, že je Němci potřebují na práci.

Vojáci zavedli vesničany do Ukrajinského Malína, který byl v těsném sousedství, a vybrali si ze skupin muže. Ženy, dívky, děti a staré lidi pak nahnali do stodol a do kostela a stavby zapálili. Do oken naházeli granáty a stříleli všechny, kdo se pokusili z ohně uniknout. Josef Alois Martinovský, jeden z mála lidí, kteří masakr přežili, napsal krátce po válce v Kronice Českého Malína: „Nic nechápeme, úzkostlivě pozorujeme, co se bude dít dál… Šestiletý synek Jaroslava Stuchlého, neustále plačící u své matky, se jí vytrhl a běžel k důstojníkovi, prose ho dětským hláskem:´Pane, nezabíjejte mi mého tatínka. Viďte, že nezabijete mého tatínka.´ Důstojník pokynul na pobočníka, který plačícího chlapce odvedl zpátky k matce. Ten se však nedal utišit, znovu se matce vyrval, přiběhl k otci, zase s hrozným pláčem tahal otce za ruku: ´Pojď sem tati´ a ukazuje směrem k matce, ´oni tě tu zabijou, pojď s námi!´ Otec ho vzal do náručí, uklidnil jej, políbil a z očí mu kanuly slzy… Přišel nějaký tlustý Němec v hnědé uniformě. Vyžádal si patnáct a až dvacet mužů a chlapců. Vzal s sebou i mého syna Aloise. Šel jsem za ním, odhodlán nenechat se odloučit od syna. Němec se rozkřikl, co chci. Ukázal jsem, že jdu za synem. Pokrčil rameny a nechal mě jít s ním. Jakýsi vzteklý Němec, kterému stále odletovala od úst slina, vysvětlil, že máme zapřáhnout koně do vozů, naložit veškerý movitý inventář, majetek z domů a přihnat dobytek. Jestliže něco opomeneme, budeme zastřeleni. Zběhne-li někdo, bude zastřeleno padesát žen a dětí. Všechno máme vykonat během jedné hodiny.“ Josef Alois Martinovský a jeho syn se zachránili, utekli Němcům při odvážení nakradených věcí. Manželku a dvanáctiletou dceru Alici potkal Martinovský v další pochodující skupině a bylo to naposledy, co je viděl živé, stejně jako další ženy a děti zemřely v plamenech zapálených statků a stodol.

V Martinovského Kronice se kromě jiných píše o Ludmile Činkové, které se podařilo uniknout z plamenů. Paní Ludmila už nežije, ale její bratr Antonín Činka, který se zachránil v četě s Martinovským, vypráví: „Zavřeli ji do stodoly. Byla tam taková šupna a hospodářské stroje, mlátička, fukar. Do té stodoly se sváželo obilí… Jak je Němci nahnali dovnitř, sestra spolu s jednou Ukrajinkou skočily za mlátičku. Šupna byla na cihlách, a byly to špatné cihly, špatná malta. Tak udělaly díru, jedna hrabala, druhá odhazovala. Němci pak zahájili palbu, naházeli do stodoly granáty a zapálili ji. Sestra s tou Ukrajinkou vlezly do té šupně a tak neuhořely.“

V roce 1944 navštívili Malín důstojníci Československého armádního sboru. Sestavili komisi, vyslechli svědky a sepsali zprávu, která konstatuje: „Český Malín měl před 13. červencem 1943 444 obyvatel české národnosti, 26 obyvatel polské a jiné národnosti. V obci žilo 14 zajatců-Rusů. Dne 13. července dleli v Malíně 4 Češi, kteří přišli z jiných obcí. Němci povraždili a upálili celkem 374 Čechy, z toho 104 muže, 161 žen, 65 dětí mužského pohlaví do 14 let, 40 holčiček do 14 let, dále 26 Poláků. Mezi upálenými jsou také 4 Češi z jiných obcí. V Ukrajinském Malíně vyvraždili celkem 132 obyvatel.“ V Českém Malíně spálili Němci 68 domů a 61 stodol, stáje, sýpky a další hospodářské budovy. Vraždění trvalo několik hodin. Vpodvečer se nad hořícími statky podle pamětníků spustil vydatný prudký déšť, který hořící trosky uhasil. Ráno se na spáleniště začali vracet ti, kdo přežili. Hledali a pohřbívali své nejbližší, často je mohli poznat jen podle zbytků šatů a šperků a podle míst, kde leželi.

Antonín Činka se podobně jako Martinovský zachránil ve skupině mužů, donucených odvážet vrahům všechno, co mělo nějakou cenu. Odbočili z cesty do lesa, pršelo a Němci se za nimi nevydali. Josef Kechrt se zachránil spolu se sestrou. Brzy ráno, ještě než přišli vojáci, vyrazili s povozem do městečka Luck nakupovat. Cestou jim nějací Ukrajinci řekli, že se povídá, že Němci jsou rabovat do Malína. Josef se sestrou se tedy cestou zpět uchýlili ke strýci a za svítání 14. července se jel do Malína podívat. Byla ale ještě tma a tak se rozhodli vrátit do vsi až druhý den ve větší skupině: „Naše stodola shořela, chalupa taky, ještě hořely zdi, protože baráky byly dřevěné. Prasata přilezla až k tomu ohni, aby jim v noci nebylo zima, krávy stály dál pod stromy. Nedovedete si představit, v jakém jsme byli stavu, když jsme naše domovy obcházeli… Na návsi stáli kluci, kterým se podařilo uprchnout. Mezi námi byl zvěrolékař…. A ten řekl: Hoši, mrtvým už nepomůžeme, ale my musíme žít. Ale než začneme žít, musíme se o mrtvé postarat. A tak jsme šli po spáleništi a mrtvé jsme naházeli do společného hrobu… Svážení trvalo snad dva dny, už přesně nevím...“

Josef Kechrt se rozhodl, že v Malíně zůstane. Spolu se sestrou se prozatím nastěhoval ke strýci své budoucí ženy Antonie Beštové-Kechrtové, která se stejně jako on v Českém Malíně narodila. 13. července měla štěstí jako Josef: odjela nakupovat do Lucka. Vypráví, jak našla své blízké: „Moje maminka byla upálená v Ukrajinském Malíně. Tam je zahnali do stodoly, kde jsme je pak našli. Maminka ležela na břiše a její šaty nebyly na tom břiše spálený, tak jsem jí taky poznala, podle toho co měla na sobě. Měla dvoje šaty a dva svetry. Oni se asi nastrojili, mysleli, že je někam povezou, víte, tak aby byli oblečený, protože jinak bylo teplo.“ Antonie Kechrtová svou matku sama pohřbila. Jejího otce Němci zastřelili, když se pokusil o útěk.

S Josefem Řepíkem (ročník 1934) lomcoval za svítání 13. července 1943 jeho otec, aby vstával, že je čas vyrazit na pole. Když tam dojeli, otec byl nervózní, měl pocit, že něco není doma pořádku a rozhodl se, že se do vsi vrátí – Josef dodnes neví, co ho k návratu přimělo, z čeho to zlé tušení vzešlo: „Cestou zpátky nás zastavila jedna Polka, abychom do Malína nejezdili, že je tam zle, že jsou tam vojáci. Říkala, že jí zachránil polsky mluvící voják, šla prý v průvodu poslední a on ji strčil do obilí. S otcem jsme tedy odbočili do lesa a tam jsme zůstali. Bylo tam už několik babiček. Slyšeli jsme střelbu, raději jsme šli do lesa hlouběji. Po nějaké době jsme uslyšeli zase hukot aut, jak jedou po cestě… Jo, a začalo pršet,“ vypráví Josef Řepík, který se s otcem do Malína vydal až následující den: “Třetí den jsme se vrátili domů. Šli jsme přes spáleniště, protože jsme se raději vyhnuli cestě a vzali to přes dvory a zahrady. Naše stodola byla vypálená, vyhořely i chlévy. Ovce byly zavřené v kůlně a dostaly se ven, až když při požáru vypadla vrata. Měly spálenou kůži na zádech, popálený byl i pes. Když pak začala bouřka, tak pes zalezl v domě pod pec a bál se tak, že ho nikdo nedostal ven. V předsíni jsme měli sporák a letní kuchyň a tam jsme našli babičku. Nemohla se hýbat, tak ji Němci propíchli bodákem – bylo jí sedmasedmdesát nebo osmasedmdesát let.“ Josef Řepík, tehdy osmiletý, pak s otcem chodil po Malíně od jednoho spáleniště k druhému a hledali své nejbližší.

V Malíně pak žily rodiny společně, na noc stavěly hlídky. Josefův otec, který se do smrti nezbavil děsu z vojáků.

Spletli jsme se! Byl to omyl. Šli jsme na Ukrajince!

Josef Alois Martinovský rád poslouchal rádio. V oblibě měl zahraniční svobodné stanice a tak v roce 1970 naladil vysílání západoněmeckého rozhlasu Deutsche Welle v polštině. Zrovna vyhlásili soutěž pro posluchače na téma: “Jak vidím Německo a Němce.“ Martinovský tak dlouho váhal, až nestihl termín uzávěrky, přesto nakonec napsal dopis, ve kterém vysvětloval, proč má problém Německo a Němce pochopit, i když si německého národa tolik let po válce váží pro jeho pracovitost, vzdělanost a kulturu. V dopise podrobně popsal, že jeho ženu a manželku Němci v Malíně upálili a později v místním deníku Deutsche Ukraine Zeitung své řádění vysvětlili tím, že „při vyčišťovacích akcích bylo v Malíně zlikvidováno na pět set banditů“. Martinovský se v dopise ptá, jestli jeho manželka a dcerka patřily k banditům. Nebo že by děti v kojeneckém věku? Ženy a starci nad hrobem?! V dopise dál stojí:

„Asi za týden po zničení Malína Gebietskomissar z Dubna svolal shromáždění všech obecních starostů a ostatních zástupců z celého Ostrožeckého okresu do sousedního městečka Mlýnova. Tam k nim měli projev dva němečtí generálové, jejich jména bohužel neznám. Vyzývali k obnovení důvěry v německou okupační správu. Tvrdili, že se nic nemůže stát obcím, které v klidu pracují a plní své povinnosti vůči okupačním úřadům. Po projevu dali slovo zástupcům okresu Ostrožec. Jako první se přihlásil… starosta české obce Kneruty, sousedící s Českým Malínem, pan Josef Dus. ´Ptám se vás jménem starosty Českého Malína, Josefa Krámského, který se sám zeptat nemůže, jak víte zahynul v plamenech. Ptám se vás, proč? Malínští plnili povinnosti. Nehleděli si ničeho jiného než své poctivé práce a hospodářství. Důvěřovali vám, neutíkali před vámi. Proč jste je vyvraždili a upálili?...´ Kreislandwirt Friedich Vogel, který byl jednání přítomen, se začal vytáčet. Tvrdil, že prý malínští Češi vyvraždili své spoluobčany – Volksdeustche. ´Sám dobře víte, že tam nikdy žádní volksdeutcheové nebyli,´ odpověděl mu směle Dus. ´Malínští stříleli po německých vojácích. Čtyři z nich jsme zadrželi se zbraní v ruce.´ – opáčil Vogel. ´Ukažte mi je, pane landwirte, ať se přesvědčíme, zda to jsou vůbec Češi, a ne nějací provokatéři!´ – ´Našli jsme u mlýna čtyři pušky…´ – ´Myslíte, že když snad někdo z občanů měl doma zbraň pro případnou osobní obranu proti banditům, že se s ní ukazoval jen tak na veřejnosti? A i kdyby, pro čtyři pušky jste museli zahubit nevinné děti?´ Vogel sklopil oči a zalapal po vzduchu. Nevěděl, co by měl odpovědět. Jeden z generálů jej odstrčil a prostřednictvím tlumočníka odpověděl: ´Malín byl tragický, velký, přímo kolosální omyl. Dostali jsme odpoledne rozkaz se vrátit, upustit od akce, ale rozkaz přišel pozdě. Proto jsme odešli, aniž jsme spálili celou vesnici.´ … Na otázku, jak k takovému omylu mohlo dojít,“, píše J. A. Martinovský, „by nám snad mohly odpovědět archívy Gestapa v Dubně, nebo vrchního velitelství Gestapa či SS na Ukrajině, která tehdy sídlila v Rovně. Rád bych věděl pravdu, dříve než umřu. Snad byste mi ji mohli zjistit? Byl bych vám za to vděčný… Přes všechno co se stalo, necítím nenávist k německému národu, jako takovému, ale jen k těm, kdož byli původci a pachateli tohoto a mnohých podobných zločinů.“

Josef Alois Martinovský se nikdy nedozvěděl, co (jestli vůbec něco) říkají o vraždění v Malíně archivy Gestapa. Zemřel v roce 1977. O jakém omylu německý správce ostrožského kraje Vogel přesně mluvil se neví dodnes. Historik Eduard Stehlík vysvětluje, že německá armáda se na okupovaných územích v letech 1943 a 1944 potýkala s partyzány a s různými diverzními skupinami, jejichž počínání působilo Němcům citelné ztráty: „Na Ukrajině to byli partyzáni, školení Sověty nebo řekněme prosovětsky orientovaní, ale taky Banderovci, kteří bojovali za svobodnou Ukrajinu a napadali se podobnou vervou nacistické i sovětské týlové jednotky. Myslím, že Němci v kraji kolem Malína měli zřejmě smůlu, narazili na banderovce a potom si na Českém Malínu vybili vztek. Provedli, z jejich zrůdného nacistického pohledu, standardní kárnou operaci, prostě povraždili všechny, kdo jim přišli pod ruku. Podle dostupných a nepříliš obsáhlých zdrojů k tomu podle všeho skutečně došlo omylem, terčem měla být jiná vesnice, asi Ukrajinský Malín. Ale takové omyly nebyly za války neobvyklé.“

K verzi, že šlo o omyl, se přiklání i historik z Masarykovy univerzity v Brně Jaroslav Vaculík: „Vycházím z celkové politické situace, která tenkrát na Volyni panovala. Vypálení Malína se odehrálo v červenci 1943, tedy v době nejsilnějšího napětí mezi Ukrajinci a Poláky. Myslím, že nešlo o cílený útok na českou menšinu, protože ta Němce bezprostředně neohrožovala, i když existovala česká ilegální odbojová skupina Blaník. Český Malín se podle mne dostal do těchto událostí náhodou, když Němci pronásledovali Banderovce. Přikláním se tedy spíše k teorii, že šli vypálit Ukrajinský Malín.“

Sedláci jdou bojovat

Ať už se nacisté v roce 1943 dopustili omylu nebo chtěli českou menšinu brutálním terorem zastrašit, podařilo se jim vyvolat především silnou nenávist a touhu po pomstě: Volyňští Češi chtěli bojovat. Když na začátku roku 1944 Němci prchali z Volyně před postupující Rudou armádou, obávali se sovětských povolávacích rozkazů, ale zároveň z rozhlasu věděli, že se v Buzuluku tvoří samostatná československá armáda. Odbojová skupina Blaník tedy nepodnikala ozbrojené útoky proti okupační správě, ale snažila se vytvořit jmenné seznamy bojeschopných mužů. Tyto seznamy posloužily v březnu a dubnu roku 1944, kdy se ve městech Dubno, Luck a Rovno konaly vojenské nábory. Do československé armády (ještě nikoli pod vedením Svobody, ale generála Kratochvíla) nastoupilo ze čtyřiceti tisíc Volyňských Čechů více než 10 800 osob, tedy 27 procent veškerého českého obyvatelstva Volyně. Pro srovnání: v nacistickém Německu narukovalo šestnáct procent obyvatel a v tehdejším Sovětském svazu to bylo kolem šesti procent.

Muži odešli 17. března 1944 a to se sovětskou a československou státní vlajkou v čele průvodu, s trikolórami na čepicích a na hrudích, doprovázela je hudba. Do války tehdy odešli skoro všichni pamětníci z našeho příběhu.

Po roce 1945 se celá Ukrajina stala součástí SSSR a volynští Češi, kteří rozhodně neměli v úmyslu zopakovat si starou zkušenost se sovětským aparátem, se začali vracet do Československa. To ještě nevěděli, že komunismu stejně neuniknou. Jejich další osudy byly stejně komplikované jako u všech ostatních. Někteří dál působili v armádě, jiní (a těch bylo nesrovnatelně víc) začali sedlačit. Někteří vstoupili do KSČ nebo podepsali spolupráci se Státní bezpečností, další zůstali zapřisáhlými antikomunisty. Dnes žijí roztroušeni po celé republice, ale platí, že jich nejvíc potkáte v žateckém, lounském a litoměřickém kraji. Proč? „Volyňáci“ – vojáci ze Svobodovy armády - byli krátce po válce umístěni do kasáren asi 80 kilometrů severozápadně od Prahy a dostali nabídku, že mohou začít nový život v zemědělských usedlostech po vyhnaných Němcích. Za několik let o všechen majetek přišli, protože jim ho komunisté znárodnili. Po roce 1989 se ale mnozí s vervou jim vlastní pustili znovu do sedlačiny.

Další zajímavé texty najdete v Týdeníku Echo zde.