Všeobecné základní štěstí?

Švýcaři dnes mají příležitost hlasovat v referendu o zavedení garantovaného základního příjmu, případě, že návrh projde (průzkumy tomu nenasvědčují), by každý v zemi dostával 2500 švýcarských franků měsíčně, zčásti by se tak nahradil současný systém sociálních dávek. Všeobecný základní příjem je myšlenka, která docela letí. Především na levici, ale ne výhradně – v českých podmínkách ho před několika lety navrhoval poslanec ODS Vlastimil Tlustý. Nejpočetnější skupina stoupenců je ale v řadách, řekněme, akademické levice, pro niž je zavedení základního příjmu ta aktuálně módní velká myšlenka, cíl, k němuž stojí za to se upínat. Svědčí to, myslím, o přetrvávání jedné smutné a potenciálně nebezpečné iluze a taky o ne zrovna velké intelektuální potenci zmíněného prostředí. Zvlášť vnímá-li základní příjem ne jako prostředek zjednodušení sociálního systému, ale jako odpověď na existenciální problémy současné doby. Základní příjem totiž má nejenom vyřešit hmotné problémy lidí v čase, kdy čím dál více zaměstnání budou vykonávat stroje, ale uvolnit lidem ruce, aby dělali něco skutečně naplňujícího – tvořili, starali se o blízké, zapojovali se ve prospěch komunity.

Je docela zvláštní, jak moc se vnímání práce mezi stoupenci radikální levice proměnilo. Byly časy, kdy ji fetišizovala. Kdo vyrůstal v socialistickém Československu, zpíval ve škole Píseň práce, „která vrozena přírodou lidstvu jest“, učil se jak práce polidštila opici, v případ, že by se mu pracovat nechtělo, mohl být v dosažení dospělosti trestně stíhán za příživnictví. Dnes je práce naopak často vnímána jako překážka smysluplného života, protože práce přese má skutečně naplňovat, nestačí že jednoho a případně jeho blízké jakž takž uživí. Lépe by bylo, kdyby nikdo nebyl nucen chodit do ubíjejícího zaměstnání jenom proto, aby vyšel s penězi, navíc třeba špatně. Základní příjem má lidi téhle otravné nutnosti zbavit. Otevřít před nimi možnost jiného, naplněnějšího života, přinést jim štěstí.

Nedomnívám se, že by to tak mohlo být. Myšlenka všeobecného základního příjmu bývá kritizována jako ekonomicky neproveditelná – představoval by pro rozpočet neúměrnou zátěž, dramaticky a neblaze by změnil stav ekonomického systému, lidé by s ním nakonec stejně nevyšli a tak dále a tak podobně. Dejme tomu, že všechny tyhle obavy jsou liché a základní příjem by ekonomicky fungoval přesně tak, jak si jeho stoupenci představují (nedomnívám se, že by to tak skutečně bylo). I tak by ale ten vytoužený stav všeobecné spokojenosti nenastal. Možná pro někoho, pokud má nějaký jasný záměr, na nějž mu kvůli práci nezbývá čas, většina lidí, která něco skutečně chce dělat, to ale dělá už teď. Hodně by ale bylo těch, komu by život bez práce přinesl jen hlubší míru vyprázdněnosti, odcizení. Představa všeobecného základního příjmu je jen další variantou snu o systému, který lze nastavit tak, aby jaksi generoval štěstí, jež se také stalo předmětem intenzivních výzkumů. Některé z nich přitom paradoxně naznačují, že čím víc se člověk soustředí na jeho dosažení a analyzuje míru, v níž ho dosáhl, tím víc se mu štěstí vzdaluje. Sen o systému, jenž nás učiní šťastnými svým způsobem upírá člověku důstojnost, dělá z něj právě jenom produkt systému, slepě reagující na podněty zvenčí nebo jejich nedostatek. Popírá jeho individualitu a pomýlené touhy, jež se k němu upínají, stejně nenaplní.

Další zajímavé články si přečtete v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde