Jak jsem se naučil mít rád Václavák
2
Pražské Václavské náměstí není zrovna nejpřitažlivější místo, zhusta působí dojmem, že se na něm koncentrovaly ty nehezké věci, jež život v hlavním městě přináší. Taky to ale je srdce Prahy, snad i celé země, místo, které si k procházkám vybírají dějiny. V sobotu odpoledne se tam měla jaksi materializovat debata, která už delší dobu lomcuje českým veřejným prostorem, hlavně tím virtuálním – spor o imigraci.
Město bylo rozžhavené k nesnesení, z nešťastníků, kteří v něm uvízli přes víkend, vyrazili demonstrovat asi jen ti nejangažovanější. První na řadě byli přátelé migrantů, „sluníčkáři“, shromáždění na dolním konci v počtu několika stovek. Zástup to byl docela pestrý, ideologicky asi ne monolitní, na transparentech hesla, která většinou padají v zacyklených debatách na Facebooku, „praotec Čech byl imigrant“. Ok. Ale člověk by to asi v takovém vedru neměl přehánět s očekáváními.
Z pódia padají přirovnání dnešních imigrantů k židům prchajícím předválečných časech z nacistického Německa a vstřícná slova k uprchlíkům dnešním, někdy docela naivní (výklad o tom, jak lidi z druhé strany jsou v zásadě dobří, jenom měli v životě smůlu, protože vlastně všichni lidé jsou v zásadě a výhradně dobří, jenom je třeba s nimi laskavě promluvit), ale nezaznamenal jsem tam v sobotu opovržení nebo nenávist, které i na téhle straně sporu jindy slyšitelně bublají.
I míra projevená samožerství byla v tom letním horku oproti skeptikovu očekávání nižší, možná měla většina jeho obvyklých šiřitelů přes víkend jinou práci. V pauzách mezi vstoupeními ne zrovna spolehlivá aparatura přehrávala písně, exodus od Marleyho jako první, co taky jiného.
Problémy se zvukem měly v sobotu oba tábory společné – o moc víc těch styčných bodů asi nebylo. Odpůrci imigrace byli oslovovaní přes dost slabý megafon, pro pozorovatele na mnoha místech ho přehlušoval aparát, jímž byla vybavená malá skupinka otců dožadujících se střídavé péče, označených žlutými Davidovými hvězdami, cítí se totiž být ve stejném postavení jako židé za Protektorátu.
Lidé shromáždění pod sochou svatého Václava by přirovnáním k židům asi byli uraženi, na místě demonstrace i v hloučcích na chodníku postávalo v hloučcích nemálo mužů s vyholenými hlavami a značně vyvinutou a potetovanou muskulaturou, v tričkách s „vlasteneckými“ motivy, případně logy těch správných firem (např. Thor Steinar). Jejich tváře, řekněme, zrovna nepobízely k výměny názorů, troufám si odhadnout, že dostat se s nimi do sporu bez jisté opory v silné policejní přítomnosti by pro protivníka asi neskončilo dobře. Na všechny ty neohrožené z pódia směřovala slova vyjadřující obavy, jako kdyby se zrovna tihle trénovaní bijci měli bát uprchlické vlny, která jim vnutí právo šaría, pokud v téhle zemi nebude včas zakázaný islám, neuzavřou se její hranice a nevystoupí z EU. Makety šibenic tentokrát chyběly, veselo ale moc nebylo.
Na pět hodin měla nahlášenou akci ještě jedna společnost podobného zaměření, ale sluníčko dost pálilo a konfrontace s pověstným Adamem B. Bartošem na řečništi by mohla symptomy hrozícího úpalu zhoršit. Je to vlastně s podivem, že stoupenců názoru podle průzkumů většinového nebo alespoň hodně široce zastoupeného, se pravidelně sejde tak málo, tahle „mlčící většina“ je zřejmě odhodlaná ve svém mlčení vytrvat, její věc.
Stačilo pár kroků a člověk byl už v nějakém jiném světě, turisté se tam projížděli na segwayích nebo v nesmyslných žlutočerných buginách – Prahu při pohledu z čoudící mašinky na úrovni dlažby, to dá rozum. Ruské a arabské rodiny vymetaly obchodní domy, které všechny slibovaly nějakou tu výhodnou slevu. Ze stánku se linul obligátní přismahlý odér, nabízely mimo jiné i hotdog jménem Tunel Blanka.
Často exoticky vyhlížející naháněči lovili mezi turisty klientelu pro nejrůznější podniky, jeden z nich oslovil dvě vymóděné Asiatky, odmítly češtinou vyslovovanou s přízvukem tak pražským, jaký snad nemám ani já. Kapela na chodníku před pasáží Alfa přehrávala variaci na motiv Růžového pantera, početný zástup si to točil na mobily. Po chodnících líně plynul proud postav v tričkách, kraťasech nebo hodně sporých šatech. Tohle mají ti zaťatí pánové na mysli, když mluví o „naší kultuře“? Asi ne.
Tahle václavská směska v letním odpoledni možná nepůsobila zrovna oduševněle a vznešeně, nějaký život ale tím místem proudil, možná trochu vulgární, ale to asi patří k věci. Součástí toho života nakonec byly i demonstrující zástupy na obou koncích náměstí a další skupiny mezi nimi. Nějak tam patřily i v té protikladnosti, do toho života, který v tu chvíli působil trochu syrový, ale taky skutečný. Mračna nad tím vším nesla předzvěst bouře, která možná přijde, bez ohledu na tužby a představy lidí dole, ve vlastním čase a podle vlastního plánu. V Praze ale jen k večeru trochu sprchlo a jinak zase nic.
