„Místní velitel Islámského státu nám zajišťoval rok bezpečnost“

Lékař Jan Trachta, specialista Kliniky dětské chirurgie ve Fakultní nemocnici Motol, má coby veterán mnoha zahraničních misí organizace Lékaři bez hranic zkušenosti z krizových oblastí třetího světa. Operoval v polních podmínkách na Haiti, ve Středoafrické republice i uprostřed občanské války v Sýrii. Jak se dívá na problematiku migrace z konfliktních oblastí, o níž se nejen v Česku vede vzrušená debata? Jak se dalo v Sýrii dohodnout s islamisty? A neměl by se Západ z horkých míst spíše stáhnout?

Při debatě o migrační krizi se často používá argument, že vlády států západní Evropy, především Německa, vyvolaly v minulých letech svým velmi otevřeným přístupem k přijímání nesplnitelná očekávání v obrovské mase obyvatel zemí od Afriky po Asii, tedy zdaleka ne jen oblastí skutečně postižených válkou. Sdílíte vy jako člověk s opakovanou zkušeností z krizových oblastí tento názor?

Je třeba říct, že fenomén migrace za lepšími životními podmínkami, za splněním životních snů je legitimní a nijak nový proces – stejně jako to, když váleční uprchlíci hledají bezpečí. To hnalo řadu migračních vln třeba do Spojených států. Ve střízlivém pohledu například na politiku kancléřky Merkelové a milionu lidí, které Německo přijalo, by se mělo především mluvit o regulaci. O rozlišení ekonomických a válečných uprchlíků v hotspotech, například na území Turecka. A dávat přednostně šanci válečným utečencům. Těm jde skutečně o krk. Co se týče migrantů ekonomických – to je přirozený jev, který se děl a dít bude. Ale nyní zřejmě vybuchl nad běžnou úroveň. A tam zřejmě nebyla regulace dostatečná. Možná že třeba přistěhovalecké vlny do Ameriky pro řadu lidí končily na Long Islandu v detenčním táboře, kde trvalo řadu měsíců, než vás vůbec pustili dovnitř. Nic takového v Evropě nebylo. Tady se mi zdá, že byla chyba: příliš měkké nastavení přístupových pravidel.

Byl byste tedy pro tvrdší selekci?

Zamýšlím se nad tím. Rozlišení ekonomických migrantů a válečných uprchlíků je samozřejmě obtížné, řada těch lidí lže, za utečence před válkou se označují všichni. Ale máme profesionály a překladatele, kteří jsou víceméně, s jistým procentem chyb, schopni příchozí roztřídit už na hotspotech. A ekonomickým migrantům je pak třeba nastavit mnohem tvrdší podmínky vstupu do Evropy než uprchlíkům. S tím, že pokud vím, válečný uprchlík je definován jako někdo, kdo se chce vrátit do rodné země ve chvíli, kdy utichne válečný konflikt. Takhle u nás v devadesátých letech bylo tři a půl tisíce Bosňáků, z nichž tu po skončení jugoslávského konfliktu zbylo pár rodin. Stejné to bylo i v době krize v Kosovu, kdy jsme přijali tuším dva a půl tisíce lidí. To byli lidé, kteří ze své země prchali proto, že už se tam nedalo vydržet a šlo jim o krk. Takhle dnes vidím většinu Syřanů. Přitom jsem nikdy rozhodně nebyl žádný „sluníčkář“, který říká: Všichni jsou zde vítáni. Hned ze začátku byla nutná mnohem tvrdší regulace. A jelikož nebyla, chytila se toho část médií a začala vytvářet iracionální strachy. To, zdá se, poněkud opadlo s tím, jak díky dohodě mezi EU a Tureckem ustal největší příliv migrantů. Tu dohodu mimochodem Lékaři bez hranic dost kritizovali. Nicméně zdá se, že migrační krize byla jedním z těch problémů, který nemá žádná vyloženě dobrá řešení, a bylo třeba nakonec sáhnout k tvrdým opatřením, jak celou situaci zkrotit.

Zmínil jste Syřany, kteří by podle vás měli mít na azyl přednostní právo. V oblasti jste byl v roce 2014, tedy v době, kdy už situace v zemi byla extrémně nebezpečná a většina mezinárodních organizací své týmy stahovala.

Ano, Lékaři bez hranic byli v roce 2014 poslední mezinárodní nevládní organizace, která měla Evropany a jiné mezinárodní pracovníky uvnitř Sýrie. V nemocnici, kde jsem byl já, došlo k únosu poloviny našeho týmu. V reakci na to se provoz Lékařů bez hranic uvnitř Sýrie omezil na takzvaný remote control. To je měkký výraz pro to, že jsme tam nechali místní personál, aby si pomáhali sami, s naším plným logistickým zásobováním. Lifrovali jsme tam desítky tun zdravotnického materiálu denně. Nicméně během té doby, kterou jsem v Sýrii strávil, na mě Syřani působili nesmírně sympaticky. Jak místní doktoři a zdravotnický personál, tak všichni předkladatelé, kteří pro nás pracovali: často to byli bývalí vysokoškolští pedagogové, radiooperatér byl šéf banky z Aleppa. Naše nemocnice byla deset kilometrů od fronty, většina lidí, kdo u nás pracovali, utekli právě z Aleppa. A míra vzdělanosti a sekulárnosti mezi těmito lidmi mě překvapila. Ukazovali mi fotky v mobilech, jak před válkou chodili do barů, pili víno, nosili džíny. Z mé zkušenosti to tedy vypadalo, že předválečná Sýrie byla ve větších městech asi tak muslimská, jako byly Čechy křesťanské v devadesátých letech nebo i teď.

Platí tedy srovnání předválečné Asadovy Sýrie například se státy východní Evropy, třeba normalizačním Československem?

Řekl bych, že Asadův režim byl mnohem tvrdší. V Sýrii jste i před válkou mohli z politických důvodů prostě zmizet. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, bylo to v zemi před válkou spíše jako u nás na konci padesátých let. Z náboženského hlediska to srovnání platí: silně zbožný venkov proti sekulárním městům – podobně jako je u nás rozdíl mezi dodnes výrazně katolickou Moravou a třeba Prahou a středními Čechami. To byl bohužel i jeden z hnacích motorů konfliktu, který se od povstání proti Asadovi rozpadl do boje velkého množství náboženských i politických frakcí. Nicméně já tam byl před třemi lety, dnes už je situace hodně jiná. Uvádí se, že konflikt má kolem čtyř set tisíc obětí, a podle zpráv, které ze Sýrie dostávám, jsou už lidé z válčení strašlivě vyčerpaní. Většina Syřanů je, zdá se, ochotna vyměnit jakýkoli kompromis za stav, kdy se nebude válčit. Je ale otázka, zda lze k řešení dojít čistě v rámci Sýrie. Spíše se zdá, že teď je klíčová role velkých, globálních hráčů. A nechtěl bych být třeba v roli amerického prezidenta.

Co si myslíte o silně kritizovaných západních intervencích v těchto místech?

Myšlenka, že se Západ příliš angažuje a plete do věcí, do kterých mu nic není, je velmi populární. Já se ale domnívám, že je v podstatě nemožné porušit najednou všechny vazby z minulosti a aktivně se neangažovat v rozvojových státech Afriky či Blízkého východu. Vycouvat odtamtud nyní by znamenalo dát najevo svoji slabost a prohru. Evropa a USA se do osudů Afriky a Blízkého východu zapletly už historicky. A minimálně Spojené státy jsou pořád supervelmoc a hájí v této oblasti primárně vlastní zájmy. Samozřejmě. Tak se chová každá velmoc. Ale supervelmoc Spojené státy je pořád lepší než potenciální supervelmoc Rusko nebo Čína. Ty totiž neberou vůbec žádné ohledy. USA, i když se chovají pokrytecky a někdy lžou, mají aspoň úctu k základním principům, které dodržují. Proto já pořád budu podporovatel velmocenské pozice USA a pořád si budu přát, aby Evropa nebyla tak nerozhodná, slabá a angažovala se stejně rozhodně a agresivně jako Spojené státy. Je třeba prosazovat své zájmy – a je to tvrdý boj. Láska a mír jsou krásné myšlenky, které ale na mezinárodní scéně můžete prosadit jen tak, že budete velmi tvrdí a nekompromisní. Ve třetím světě máme jednoznačné a letité vazby, Západ ho kdysi rozparceloval do jednotlivých států a nemůžeme z toho teď vycouvat. To je jako vycouvat z nepovedeného manželství. Můžete, ale bude to mít těžké následky, třeba na děti. A my jsme v takovém těžkém manželství s celým světem. Na jedné straně je tu tedy legitimní zájem zachovat si postavení euroamerického prostoru – a na straně druhé co nejméně ubližovat jiným zemím a národům. Ale pasivita na mezinárodní scéně se nám brutálně nevyplatí.

Existuje i názor, že letitá humanitární a především finanční pomoc vede zejména africké režimy s obrovskou mírou korupce k pasivitě. Tyto státy pak se západní pomocí automaticky počítají a v podstatě bez ní nedokáží existovat. Sdílíte tento pohled?

Na toto téma vyšla v roce 2009 slavná kniha Dead Aid od zambijské ekonomky Dambisy Moyoové. Autorka v té knize velmi kriticky analyzuje finanční pomoc poskytnutou do Afriky v postkoloniální éře. Šlo o obrovské částky, a výsledky byly mizerné. Problém státní pomoci, tedy prostředků poskytnutých jednou vládou jiné vládě, skutečně spočívá v tom, že se prostředky rozplynou v korupci nebo v naprosto nesmyslných projektech. V tom jsou zodpovědné nevládní organizace mnohem efektivnější, byť disponují řádově méně penězi. Například Lékaři bez hranic mají rozpočet jednu miliardu eur ročně. Na světě je zaregistrováno asi třicet šest tisíc nevládních organizací a dohromady disponují asi dvanácti miliardami eur ročně. Čili my coby Lékaři bez hranic jsme na poměry NGO bohatá a myslím i efektivní organizace. A přesto jsou naše možnosti ve srovnání se státy jako plivnutí do vody. Třeba americká armáda má na den větší rozpočet než my na celý rok. I tak ale jsme, nebo jsme byli, schopni působit na místech, jako je Sýrie, kam už se jiné nevládky ani nedokázaly dostat. Čili odpověď na vaši otázku je, že pokud ty peníze jsou vládní, pak ano – často se rozpustí bez efektu nebo mají přímo negativní efekt a vychováváte si jimi pasivní příjemce. Ale profesionální nevládky, které rozdělují mnohem menší částky, dokáží mnohem lépe dohlédnout na to, aby se prostředky nepromrhaly. A zároveň ještě v místě svého působení nechají know-how. Cílem Lékařů bez hranic je věnovat zhruba padesát procent energie na školení zdravotníků a rekonstrukci nemocnic přímo v místech působení. I když jsou Lékaři bez hranic takzvaná emergency NGO, a působíme tedy v místech akutního ohrožení válkou, epidemií nebo přírodní katastrofou, vždy se snažíme, aby po nás něco zůstalo.

Na začátku jste zmínil únos části vašeho týmu v Sýrii, který byl důvodem ke stažení západního personálu Lékařů bez hranic ze Sýrie. Jak jsou vlastně mise zajištěny po bezpečnostní stránce?

Máme letitou tradici působení ve válečných zónách celého světa a ukázalo se, že nejlepší metodou je absence ozbrojeného doprovodu nebo ostrahy nemocnic. Jedinou výjimku za čtyřicet let působení jsme udělali v Somálsku. Ale jinak jsme vždy krytí jenom bílým tričkem s logem MSF (Médecins Sans Frontières). Jinak to funguje tak, že když se chystáme otevřít nemocnici ve válečné zóně, jde na místo první tzv. exploration team. Jde o dva tři velmi zkušené lidi, kteří si pronajmou auto a jedou do oblasti, často oblečení jako civilisté. A pak jsou určité metody, jak vyhodnotit situaci a určit potřeby lidí. Přes místní kontakty si sjednáte schůzku s šéfy ozbrojených skupin, které tam bojují – třeba Tálibán nebo somálští kmenoví náčelníci… V každé zemi, pokud se na to cíleně ptáte s tím, že chcete zřídit nemocnici, se k místním velitelům nakonec dostanete. Sjednáte si s nimi tajnou schůzku. Řeknete jim, kdo jste, že chcete zřídit nemocnici a že budete ošetřovat všechny – civilisty, vojáky, povstalce včetně jejich bojovníků. Pod jedinou podmínkou – že se na zřízenou nemocnici nebude střílet.

Bylo to takhle v Sýrii i s Islámským státem?

Samozřejmě. V Sýrii jsme působili na území, které ovládal právě IS. Každý týden jsme byli v kontaktu s jejich místním velitelem a ten nám zajistil rok bezpečnost. Pak to celé krachlo, protože přestali dohodu dodržovat.

Jak to s těmi unesenými dopadlo?

Byli po čtyřech měsících práce našeho krizového týmu propuštěni.

Na rozdíl od naprosté většiny lidí v této zemi máte osobní zkušenost s problematikou, která je v Česku předmětem mimořádně vzrušené veřejné debaty: radikální islám, váleční uprchlíci. Proč si myslíte, že právě v zemi, do níž migranti neproudí a terorismus se jí naštěstí zatím také vyhnul, tato témata tolik rezonují?

Vidím v tom strach ze změny, z něčeho nového. Což je pochopitelné, ale u nás je to přehnané. Je v tom nějaká… malost. Často tak uvažují lidé, kteří se moc nepodívali do světa, nemají zkušenosti se spoluprací s odlišnými lidmi. Například muslim znamená v devadesáti devíti procentech případů naprosto stejný, mírumilovný člověk, jako jsem já, křesťan a Evropan. Jestliže někdo dělá z muslimů jakési všeobecné zlo, je to čistě emotivní reakce, ve které se odráží strach celé společnosti z neuchopitelného světa. Ale žádný svět automaticky nezajišťuje bezpečnost, jistotu, blahobyt, navždy a bez rizik. Je třeba tvrdě se prát za své zájmy a prosazovat naše hodnoty: svoboda, demokracie, solidarita. Jestliže společnost nemá sílu tyto věci prosazovat, veřejně opakovat a podstupovat za jejich obhajobu rizika a přijmout fakt, že nejistota je součástí života, pak bude každá společnost, nejen ta naše, zmítaná různým0i strachy a bude slyšet na populistické bláboly o tom, kdo všechno nás ohrožuje. Není pochyb o tom, že existují značná rizika. Že potřebujeme tvrdší regulaci migrace, že potřebujeme efektivnější a tvrdší bezpečností politiku Evropy. Ale jestli se povezeme čistě na emotivních mediálních a osobních vlnách o tom, že nás převálcují uprchlíci nebo že celý islám je zlo, daleko to nedotáhneme.

Názory zde vyjádřené jsou osobními postoji Mudr Jana Trachty a nemusí se shodovat s postoji organizace Lékaři bez hranic.