Proč demokracie ve východní Evropě neuspěla

Je pozoruhodné, jakou pozornost věnují čelní představitelé české justice (a s nimi i Nejvyšší státní zástupce, který se mezi ně vklínil) situaci v Polsku, kde se exekutiva snaží dostat pod kontrolu výkon spravedlnosti. Je to zvláštní mj. i proto, že aspoň jisté prvky toho, co nyní prosazují v Polsku, se uplatňují už od listopadového převratu i u nás, aniž by to vzbudilo mimořádné pobouření. Zájem o Polsko je jistě na místě, ale jen tenkrát, když je patřičně vyvážen starostí o domácí poměry.

U nás ostatně nejde jen o justici. Jde o celkovou degradaci stavu společnosti: o plíživý posun od demokracie a právního státu k autokracii a ke státu prokurátorskému a policejnímu. Říjnové volby nejspíš otevřou cestu k dalším a velmi výrazným změnám.

Nejdřív však dvě upřesnění: jistě, mělo by se říkat „demokracie tu zatím neuspěla“. Ano, kdo chce, může se tím utěšovat. A za druhé: co je „východní Evropa“? Já k ní počítám země, které byly od čtyřicátých let minulého století pod kontrolou bolševického Ruska. Za významné mám zejména to, co se děje v Polsku, v Maďarsku a u nás. Nejen proto že do bezprostředního okolí nejlíp vidíme, ale hlavně proto, že naše země jsou pro evropský Západ poměrně významné. Jinak do východní Evropy patří samozřejmě taky Rusko samo.

Během mnohaleté ruské správy se v našich zemích bohatě uplatnila mnohaletá ruská specifika: především brutální forma nevolnictví a nihilismus. Obojí mělo na českou společnost devastační vliv, a ty následky se dodnes nepodařilo překonat.

Východní Evropě chybí funkční demokratická politika

Podstatná věc pro demokracii je funkční politika. Neodmyslitelně také to, nakolik je funkční opozice, tj. nakolik je schopná nejen průběžně korigovat vládní politiku, ale zejména prosadit se ve svobodných volbách a převzít pak otěže vlády v zemi.

V Rusku je zjevné, že se tam účinná, fungující a demokratická politická opozice v perestrojkové a postperestrojkové době neprosadila. Není divu, v duchu staleté tradice se na Rusi opozice ke stávající exekutivě považuje vlastně za zradu. I proto je hodně pravdy na smutném konstatování někdejšího premiéra Černomyrdina: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“. Sílu tradice se nepovedlo zlomit.

V zemích bližších západní Evropě, např. u nás, v Polsku a v Maďarsku, se prosadilo politické uspořádání, v němž spolu soupeří socialistická levice a konzervativní pravice. Střídaly se u vlády. Levice byla v Maďarsku a v Polsku postkomunistická, u nás byla formálně vzato ČSSD obnovena. Rozdíl nevyznívá ovšem v náš prospěch tak zřetelně, jak by se na první pohled zdálo. Zatímco v Polsku i v Maďarsku v prvních letech po „změně systému“ pojil „levici“ i „pravici“ při všech rozdílech společný národní zájem, to jest emancipace od ruského bolševického impéria a příklon k vyspělému demokratickému Západu, v Česku po poměrně rychlém krachu havlovského disentu zavládl divoký a bezohledný zápas o politickou dominanci, neúprosný „třídní“ boj o ovládnutí státu, v němž si nikdo nějakým společným zájmem dvakrát moc nelámal hlavu. Česká sociální demokracie našla pochopitelně víc přívrženců mezi zdrženlivějšími předlistopadovými komunisty než mezi předúnorovými sociálními demokraty; občas nebylo snadné ji odlišit od komunistů. A „pravice“ brala svou sílu zároveň z Friedricha von Hayeka i z agresivního českého šovinismu, k němuž odjakživa patřila jak protiněmecká zášť (Německo je přitom pro nás Západ, a to takový, který máme přímo pod nosem), tak bezelstné a dobrodružné rusofilství (Rusko jsme měli dejme tomu rovnou před nosem čtyřicet let; jak se ukázalo, mnohým „pravičákům“ ani to nestačilo). Obě strany u nás během své studené politické války projevovaly dost velkou bezohlednost ke společnému státu, o nějž měly společně pečovat.

Naše propojení ruským prostředím je daleko hlubší, než jsme si ochotni si připustit. Naše demokratické tradice nechci nijak bagatelizovat, mají však i svůj rub. Skoro všichni jsme kdysi vzešli ze znevolněného venkovského lidu: odtud rezidua nevolnické mentality. A taky český nihilismus je o dost výraznější než ten polský nebo maďarský.

V Maďarsku i v Polsku se teď ovšem soupeření a střídání stran u vlády zadrhává a zastavuje. V Maďarsku se u moci už dlouho drží fakticky jedna strana (resp. předvolební koalice). Přitom současné volební mechanismy mají sice problémy, ale změnu umožňují. Preference stran jsou setrvalé, nejsilnější v opozici jsou pravicoví extremisté. Demokratická opozice dokáže pořádat účinné a hlasité demonstrace a s úspěchem lobbuje v zahraničí, ale nedaří se jí získat ty, o které jde, voliče, „lidi z ulice“. Od toho, jak to vypadá v Rusku, se to v tomto smyslu liší míň, než by se na základě tradic a historických souvislostí lišit mělo. V Polsku je situace podobná, jen v počátečním stádiu: velmi problematická politika vlády, obrovské demonstrace, ale preference se zatím taky příliš nehýbají. Z demonstrací se na faktické rozvržení sympatií soudit nedá. Pozoruhodné přitom je, že v obou zemích úplně selhala a rozložila se levice.

Jsme na tom hůře než Poláci a Maďaři

A do jaké míry je situace jiná u nás? U nás se napřed (ve volbách do PS roku 2013) zhroutila demokratická pravice. Propadla se co do velikosti u třídu níž a dosud se nevzpamatovala. Teď je na stejné cestě demokratická levice, ČSSD. K dominanci na politické scéně míří autokratické hnutí oligarchy Andreje Babiše. Protibabišovské demonstrace letos na jaře znamenaly sice poprvé po dlouhé době jistou změnu politické atmosféry, byly však neseny v duchu havlovské „nepolitické politiky“ a pohrdání politikou, byly nesrovnatelně slabší než opoziční demonstrace v Maďarsku a Polsku a skončily v písku. Situace tedy není stejná než v Polsku a v Maďarsku: je ještě daleko horší. Stejné je jen to, že jak se zdá, politika už jako v Polsku a v Maďarsku neumožňuje vystřídání vládní garnitury jinou, ale naopak upevnění toho nejpodezřelejšího a zároveň nejsilnějšího z garnitury současné.

To vše se děje v mezinárodní situaci podstatně odlišné od té, jaká byla v osmdesátých letech minulého století. Tenkrát se demokratické síly té části Evropy, kterou po roce 1945 postupně okupovali Rusové, mohly spolehnout na podporu demokratického Západu: dnes jsou EU i USA zaměstnány vlastními problémy. EU migrační krizi setrvale nezvládá. Západ v tuto chvíli nejenže nemá dost sil, ale zároveň vzbuzuje dojem, že nemá co nabídnout pro to, co východní Evropa potřebuje: pro stabilizaci a upevnění fungující parlamentní demokracie a právního státu ve východoevropských zemích. Zároveň samozřejmě platí, že při tom při všem je Západ pořád ještě o hodně stabilnější a civilizovanější než náš východoevropský svět, a za druhé, že to, co by nám rádi nabídli všichni ostatní (Putin, rudá Čína, o militantním islámu ani nemluvě), vůbec nepřipadá v úvahu. Závěr: je třeba realisticky počítat s tím, že západní podpora proti babišismu bude výrazně slabší než kdysi podpora proti bolševismu.

V pluralitě je síla

Co z toho všeho plyne pro naši současnou politickou situaci? Jistě to není důvod, proč rezignovat na snahu po obnově fungující parlamentní demokracie a zachování a posílení právního státu. Základní věc přitom ovšem není vybudování nějaké jednotné národní politické fronty proti Babišovi, už proto ne, že se něco podobného nepovede: nepovedlo se to během celých uplynulých čtyřech let a navíc je otázka, nakolik je to takhle jednoduše vůbec žádoucí.

Vzpomínám si na jednu scénu z velkých demonstrací na sklonku roku 1989. Konala se už po převratu v Radotíně (myslím že v areálu firmy Janka). Přenášela ji televize, u mikrofonu se střídali v improvizovaných vystoupeních různí lidé. Heslo znělo: v jednotě je síla! Pak k mikrofonu přišel jeden člověk a prohlásil: „Mýlíte se, bohužel. Ne v jednotě, ale v pluralitě, v názorové a politické pluralitě je síla.“ Musím říci, že jsem ho tehdy obdivoval. Měl úplně pravdu. Nemyslel hystericky, ale věcně.

I dnes platí: proti Babišovi a babišismu je třeba postavit věcnost, ne hysterii. Nikoli jednotu, ale pluralitu. Měli bychom ve volbách i po volbách zachovat co nejvíc z politické plurality, která nám zbývá. Měli bychom podporovat v konkrétních situacích a případech politické struktury a politické síly, které se hlásí k parlamentní demokracii, právnímu státu a spojenectví s demokratickým Západem a zároveň jsou schopny jasně říci: s Andrejem Babišem nikdy. Nemyslím, že by jimi česká politická scéna zrovna překypovala. Jedinou variantou k babišovské stabilitě je politická pluralita.

Bohužel se zdá, že to, co spontánně vznikne, respektive chce se mi říci, co hrozí že vznikne v příštích měsících a letech v českém intelektuálním prostředí, je jakási obnova chartistického disentu s odvolávkou na odkaz Václava Havla. A pokus o zopakování entuziastických akcí z roku 1989, jimž postupně dominovaly různé celebrity, populární divadelní a filmoví herci a hvězdy tehdejší pop-music. Politika se jakoby (jen jakoby) odehrávala na ulicích a na náměstích, ve skutečnosti ponejvíce v kuloárech. Přitom dnes platí: není třeba oslovit (jen) zástupy českých intelektuálů, ale snažit se dnes a denně oslovovat při daleko skromnějších příležitostech šedou zónu, střední vrstvu, veřejnost. U nás se v intelektuálských i politických kruzích předpokládá, že vznešené věci, jako je demokracie a právní stát, tyto lidi netáhnou (jistě, pouhá hesla nejsou nikdy k ničemu), a pokud se někdo vůbec pokouší je oslovit, oslovuje je násilnickým nedemokratickým populismem nebo nestydatým předvolebním hmotným podbízením (což obojí je ještě daleko horší).

Na nynější strmé skluzavce od parlamentní demokracie (rozuměj lidovlády) a právního státu k autokracii, oligarchii a buranokracii nás žádná „Pravda a Láska“ ani „duchovní odkaz Václava Havla“ nespasí. Tyto kýčovité ideje se dávno vyčerpaly. A snít dnes o širokém všelidovém hnutí za svobodu je hloupost. Je třeba v každodenní politice, kam dosáhneme, pečovat o to, aby se podařilo zachovat co nejvíc z politické plurality na každodenní úrovni politického života, a vytvářet předpoklady pro příznivější dobu. A přitom věřme: byli jsme před Babišem, budeme i po něm.