Referendum o homosexualitě rozdělilo Slováky
1
Sobotní slovenské referendum nepřineslo žádný reálný výsledek, přestože více než 90 procent voličů řeklo áno, dostavilo se k němu jen 20 procent voličů, a proto nevstoupí v platnost. I tak je ale historie tohoto referenda pozoruhodný fenomén. A nejen proto, že akce nevídaným způsobem rozděluje slovenskou společnost a že se kvůli ní rozhádala příbuzenstva i staré party přátel. Hnutí na ochranu rodiny můžeme zařadit do skupiny jevů různě po Evropě, jimž by se dalo pracovně říkat formování občanské společnosti zprava. Sem patří jak milionové demonstrace v Paříži před dvěma lety, na nichž lidé marně a vášnivě protestovali proti plánům socialistické vlády uzákonit pro homosexuály manželství i adopci dětí, patří sem demonstrace Pegidy v Sasku, které se z lokálních pochodů proti „islamizaci Západu“ v Drážďanech od loňského října vyvinuly ve fenomén, o němž diskutuje celé Německo. Ve všech třech případech hraje velkou roli v ochotě mnoha lidí se viditelně angažovat, a vystavit se tak podezření liberálních ostřížů z „pravicového radikalismu“ rostoucí nedůvěra k establishmentu, politickému, společenskému i mediálnímu, pocit, že co se v posledních letech řeší v politice, píše v novinách a vysílá v televizi, už v mnoha ohledech ztratilo kontakt s realitou.
Do slovenského referenda se zapojilo 109 různých nevládních, vesměs křesťanských organizací. Předcházely mu pochody pro život (tedy proti potratům) z roku 2013, vrcholící 22. září toho roku Národním pochodem za život v Košicích, jehož se zúčastnilo několik desítek tisíc lidí. Kampaň za referendum rozjeli zhruba před rokem aktivisté zneklidnění množícími se zprávami o tom, jak se tzv. LGBTI komunitě (Lesbian, Gay, Bisexual, Transgender, Intersexed) v Americe i v západní Evropě daří prosazovat své požadavky ve školách, v právní praxi i na úřadech. Některé případy se nestaly tak, jak je Aliance pro rodinu prezentovala, ale obavy mají reálný základ. Do toho například Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva peskuje Slovensko za nedostatečnou sexuální výchovu ve školách. Požadavky obsažené v referendu – tedy de facto zákaz povinné sexuální výchovy ve školách, adopcí a manželství pro homosexuální páry (Slovensko zatím nemá uzákoněné ani registrované partnerství) – jsou zamýšlené jako pojistka proti budoucím pokusům glajchšaltovat slovenskou legislativu v duchu, který vane z dnešního Západu.
První výsledky už referendární hnutí má. Loni na jaře vládní, sociálnědemokratická strana Smer spolu s konzervativci z KDH prosadila změnu ústavy, v níž se výslovně konstatuje, že manželství je svazek mezi mužem a ženou. Byl to nepochybně pokus sebrat Alianci pro rodinu vítr z plachet. Dvojka Smeru Marek Maďarič jakoby omluvně vůči partnerům v Socialistické internacionále prohlásil, že Smer je levicová strana v katolické zemi. Socialistický premiér Robert Fico dnes pro jistotu prohlašuje, že se referenda zúčastní a bude hlasovat pro předlohu Aliance. Podobně se vyjádřil i prezident Kiska a většina dalších politiků. Mikuláš Dzurinda je tak se svým přiznáním, že k referendu nepůjde, spíše výjimkou. Souvisí to zřejmě i s tím, že po loňském rozchodu se svou SDKÚ už jen dosluhuje mandát a další kariéru ve slovenské politice zřejmě neplánuje. A poněvadž referendum na dálku podpořil i papež František, zdálo by se, že organizátoři se těší mohutné podpoře.
Věci ovšem nejsou, jaké se zdají být. Svolavatelé referenda původně doufali, že se hlasování sveze s komunálními volbami loni na podzim, což jim pomůže překonat hlavní překážku, tedy podmínku nadpoloviční účasti. Nicméně prezident Kiska nejdřív poslal otázky ke schválení Ústavnímu soudu, který jednu ze čtyř vyškrtl. Tímto podáním se referendum v termínu s komunálními volbami nestihlo. To je v očích konzervativců první komplot tiché koalice elit proti nim.
Vážnější je, že se organizátorům s jejich inzeráty a jejich argumentací nepodařilo ve větší míře proniknout do médií. Emoce vzplanuly především po odmítnutí klipu Aliance, v němž vystupuje malý chlapec, jehož chtěl adoptovat pár homosexuálů. Spoty Aliance odmítly nejen soukromé kanály, ale dokonce i slovenská televize a rozhlas (RTVS) – ta s argumentem, že by spoty musela dodat i protistrana, aby bylo dosaženo veřejnoprávní vyváženosti. Jenže LGBTI iniciativy celou věc jakoby ignorují, prý se nechtějí zapojovat do kampaně. A kruh mlčení se uzavírá. Téměř jedinými výjimkami, kde se v jakési paritě objevují názory proti i pro, je soukromé Fun rádio a pravicový časopis Týždeň. Pokud by za takových okolností účast přesáhla 40procentní hranici, nominálně sice referendum utrpí porážku, přesto to současně bude úspěch. Politici a média totiž Slovákům sugerují, že není třeba se znepokojovat, protože nikdo nic akutně neplánuje. Celkový pohled na trendy v Evropě posledních let ale jasně říká, že progresivní aktivisté dokázali umořit už nejednu vládu. Těch čtyřicet procent by znamenalo, že většina z konzervativní většiny slovenské společnosti (jednotlivé otázky z referenda oscilují mezi 70 a 80 procenty podpory) svým politikům a médiím nevěří. A je nepředstavitelné, že by politici byli s to takové poselství ignorovat.
Text byl publikován v Týdeníku Echo, které vyšlo v pátek 6. února
