5

Charta jako vystavený pytel blech

Témata: ,

Z jistého pohledu by se dalo říci, že Charta 77, jejíž čtyřicáté výročí si letos připomínáme, byla též „komplexním uměleckým dílem“.

U jejího vzniku stál svatební rockový koncert (v Bojanovicích 21. 2. 1976), pokračovalo se pak společenskými happeningy při soudních procesech s jeho hosty (podzim 1976) a pamětihodná je akční performance při honičce v Dejvicích (6. 1. 1977). Nejznámější režimní protiakcí se stalo shromáždění ustrašených umělců v Národním divadle (tzv. Anticharta). A celou více než dvacetiletou historii Charty provázely různé kulturní aktivity, mezi něž je v českých zemích nutné zahrnout i takové věci jako pořádání večírků, mejdanů a zahradních slavností: správně však Václav Havel upozorňoval, že „Charta nebyla jen nepřetržitý večírek“. Navzdory této připomínce někteří významní chartisté pak vedli své životy tak, že připomínaly umělecké dílo náročného typu: vedle samotného Havla především Ivan M. Jirous, kterého lze považovat za emblém, ikonu, maskota i fetiš Charty.

Dozvukem oslav lednového vzniku Charty je 13. března (výročí smrti Jana Patočky) otevřená výstava v Salmovském paláci na Hradčanech (není nedůležité, že zde bydlel v době vzniku Charty Pavel Kohout, jenž jí dal jméno) Charta Story / Příběh Charty 77. Vytvoření jejího ducha svěřila pořádající Národní galerie dvěma někdejším účastníkům dění, signatářům Charty Zuzaně a Eugenu Brikciusovým, při ruce jim byli historici Petr Blažek a Veronika Tuckerová.

Brikciusovi et cons. jí vdechli charakter důstojné, a přitom vůbec ne nudné či snad duchamorně otravné oficiality. Naopak právě tou osobní zaujatostí docílili toho, že i člověk docela obeznámený se tu nenudí a objeví si leccos nového („Hele, tuhle fotku neznám!“), zatímco nováček či cizinec (lze předpokládat, že nějaký přijde, když zjistí, že se na Hrad jen tak nedostane) pohlédne na cosi ojedinělého, na něco, co může vnímat i jako originální skupinové „umělecké dílo“ s jeho náležitostmi: móda, estetika, grafická úprava samizdatů, koncerty, výtvarná díla, fotografie, pořizované právě často při nějakých kulturních událostech, konaných většinou v uzavřeném prostoru a za účasti zajímavých typů mužského i ženského pohlaví. Za alternativní pohled lze pak považovat fotografie pořízené druhou stranou, tedy StB, která si tajně fotila sledované disidenty: nějaký současný kunsthistorik by takové artefakty mohl vyložit jako akční fotografii pořízenou za ztížených podmínek…

Chartu kdysi kdosi přirovnal k pytli blech a Havla k jejich krotiteli. Není proto vůbec jednoduché nalézt klíč k tomu, jak ji „vystavit“. Puntičkář nebo systematik bude mít možná proto v Salmovském paláci problém. Jde totiž právě o ten osobní (brikciusovský) pohled a o spíše intuitivní vymezení, co to ta Charta vlastně byla, na což mohou mít účastníci (i těm nejmladším chartistům je už přes padesát) nebo i ti, kteří se o věc zajímají, různý pohled. Výstava je však od slova „vystavovat“, což je v případě opozičního hnutí poněkud obtížné. V umělecké galerii lze očekávat především výtvarná díla. Neexistoval přitom žádný „styl Charty“, existovalo několik, zdaleka ne mnoho výtvarníků, kteří ji podepsali. (V jejich případě totiž hrozilo, že přijdou o ateliér: postih každého oboru byl potenciálně trochu jiný, nejméně „věcných břemen“ riskoval vždy spisovatel, ten stejně většinou už vydávat nemohl.) Tím spíš stojí za to uvést těch několik jmen: Jiří Kolář, Olga Karlíková, Jaromír Wíšo, David Němec, Karel Trinkewitz, okruh Křížovnické školy… Na výstavě je několik jejích prací předvedeno, možná chybí Vlastimil Třešňák a také Josef Císařovský…

Klasickým předmětem na vystavování jsou pak fotografie, neboť Charta byla za prvé docela fotogenická a za druhé fotografování již bylo rozšířené, ale zdaleka nefotil každý, neboť se to rozumně přenechávalo profesionálům – ne nutně se tím museli živit. Na výstavě jsou představeni „klasici“ Ivan Kyncl, Abbé Libansky, Ondřej Němec, Bohdan Holomíček, Jaroslav Kukal, pro někoho může být překvapení Michal Dus, Viktor Stoilov a Jaroslav Brabec: od něj pochází pozoruhodný cyklus z oslavy vernisáže Jana Šafránka (prosinec 1976). Snímky veselého slavení mají za pár týdnů dohru: signatářka mezitím zveřejněné Charty Anna Fárová právě dostala výpověď z Uměleckoprůmyslového muzea a vrací se do galerie, kde si její kolegové dosti schlíple čtou úřední papír. Legrace skončila, tady jde do tuhého. Chce se jim do toho? Výborná miniatura setkání větších a menších dějin. (Zajímavě však také fotil Ludvík Vaculík.)

Jak už bylo řečeno, formalista může namítnout, že se na výstavě neoddělují či spíše splývají tři jevy: underground, disent a alternativní kultura. V Chartě 77 se tyto fenomény spojily, přičemž ne nutně se musely sejít pod její střechou. Důkazem je na výstavě akcentovaná Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, restaurační společnost výtvarníků a teoretiků, která vznikla dávno před Chartou (v roce 1963). Ve své podstatě byla nepolitická, přesto mnoho jejích „členů“ Chartu podepsalo, možná i proto, že jim bylo blbé tak neučinit. Jiní to zase neudělali, což jim ovšem signatáři nevyčítali, neboť o samotný podpis až tak nešlo. O „křížovnících“ se nedá ani říci, že by byli disidenti, ani je nelze považovat za underground, i když jeden z jejich členů, Ivan M. Jirous, je právě představitel undergroundu non plus ultra. Eugen Brikcius, jiný významný křížovník, by svou tvorbou náležel spíš do alternativní kultury (happeningy), ale postupným důrazem na literární tvorbu bychom ho mohli označit za básníka spíše klasického ražení (je posledním držitelem Seifertovy ceny). A asi nejvýznamnějšího malíře mezi signatáři Charty, křížovníka Otakara Slavíka (1931–2010) nejspíš nelze zařadit nikam, případně mezi modernisty-koloristy. Podobně tak je nezařaditelný další křížovník, Jan Šafránek, který by se dal nazvat ironickým pop-artistou, přičemž byl dvorním malířem undergroundu a jeho slavný kolektivní portrét otců zakladatelů (Underground na Karlově mostě z roku 1976) lze považovat na bájné dílo, k čemuž napomohla skutečnost, že byl z obav před represemi zničen, takže známý je jen z fotografií, zachycených při koncertě ve zmíněných Bojanovicích, kde visel nad pódiem: na výstavě je vystavena jeho reprodukce.

Největším uměleckým artefaktem je však, co naplat, postava I. M. Jirouse čili Magora, jež se stala jakýmsi průvodcem výstavy. Jirous jako „umělecké dílo“ figuruje na výstavě na mnoha fotografiích, na nichž lze sledovat příkladnou „story“ společenství: počínaje jeho svatbou s Julianou Stritzkovou a koncertem na její počest přes několikeré návraty z vězení až po ten drsně vedený disi život, který byl přes všechnu perzekuci přece jen skvělý a plný událostí. Magor dobře vypadal a asi i díky tomu se i rád fotil – a fotografové rádi fotili jeho: také proto, že nevěděli, nebude-li příště zase zavřený. I tohle byla Charta, ale říkejte to někomu, komu je dnes dvacet a možná trochu víc…

Charta Story / Příběh Charty. Národní galerie, Salmovský palác. Hradčanské náměstí, Praha 1.

Autoři: Zuzana Brikcius, Eugen Brikcius, Ondřej Kohout, Eva Kohout-Voneš, Petr Blažek, Veronika Tuckerová

Kurátor: Irena Nývltová

Partneři: Libri Prohibiti, Knihovna Václava Havla, Archiv Jana Patočky

Z nového čísla Volíme jen menší zlo. Rozhovor s Mirkem Topolánkem

Echo týdne: Na shledanou v nové éře? ● Téma: Volby nové generace ● Svět: Blahobyt těch druhých ● Salon: Babiši, buď si ve střetu zájmů, ale doveď nás do eura ●Umění a kritika: Krémové květy intimních nálad ● Postavy: Tomio Okamura: cizí i „náš“

Pes honící se za ocasem dezinformací Jak se to má ve skutečnosti s fake news, které šíří ruská propaganda
Cestování Speciální příloha

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.