Člověk je prazvláštní lovec. Míří na silnější kusy

Houbař pátrající ve smrčinách u Dubé po liškách či klouzcích našel vlka. Mršinu šelmy tu pohodil neznámý „lovec“. Po více než sto letech máme v Čechách opět vlčí smečku s vlčaty. Teď si někdo udělal pomyslný „zářez na pažbě“ a jednu z šelem poslal na věčnost. Smrt vlka u Dubé nevyvolala takový poprask, jako když americký zubní lékař Walter Palmer zastřelil v zimbabwském národním parku Hwange populárního lva Cecila. Oba činy ale spadají do jedné a téže kategorie a jsou projevem neutuchající lidské slabosti pro lov, která se zcela vymyká tomu, co známe z přírody.

V přírodě platí, že šelmy, draví ptáci i dravé ryby zabíjejí kořist, aby přežili. Platí to i o tzv. vrcholových predátorech, kteří se sami stávají obětí jiných tvorů jen zřídka nebo vůbec ne. Hejno kosatek dravých uštve a uloví i mnohonásobně větší velrybu, ale na kosatky samotné si troufne málokterý mořský predátor.

Také člověk patří k vrcholovým predátorům. Loví všechno, co se hýbe, ale sám se stává kořistí jiných tvorů zcela výjimečně. O každé oběti žraloka lidožravého se sice ihned píše na všech serverech, ale realita má k hororovým scénám z filmu Čelisti daleko. Ve skutečnosti je útok žraloka na člověka vzácnější než výhra jackpotu v loterii.

Podle kanadského biologa Chrise Darimonta z University of Victoria a jeho kolegů si člověk Homo sapiens zaslouží označení „superpredátor“. Argumenty předkládají Darimont a spol. ve studii publikované v předním vědeckém časopise Science.

Přírodní kapitál a úroky

Zvířecí predátoři neriskují a loví tu nejslabší, nejsnáze zranitelnou kořist. Vybírají si buď mláďata, nebo přestárlé, nemocné či poraněné kusy. Stojí je to nejmíň námahy a navíc neriskují úraz při zápase s bránící se silnou kořistí. Pro člověka to ale neplatí. Loví přednostně dospělá a zcela zdravá zvířata. Cíleně pase po těch nejsilnějších jedincích a ty pak zabíjí. Zranění přitom neriskuje, protože si vyvinul dokonalé technologie zabíjení – střelné zbraně usmrtí zvíře spolehlivě i na velkou dálku. Lovec tak není ohrožen, ani když se pokouší zabít silného dospělého lva, medvěda či tygra. Zvláštní je i motiv takového lovu, protože se zdaleka neodvíjí jen od potřeby sehnat něco k jídlu, ale podléhá kulturním vlivům. Kvalitní lovecká trofej s sebou nese v určitých společenských kruzích vysokou prestiž. Když si takový člověk pověsí nad krb vycpanou hlavu lva Cecila nebo si vyfotí na mobil zabitého vlka z lesů u Dubé, získá obdiv kamarádů podobné „krevní skupiny“.

Pokud lovíme slabá zvířata, je to jako kdybychom uložili do banky kapitál a vybírali z něj jen úroky. Tohle se dá provozovat neomezeně dlouho a právě tak hospodaří v přírodě zvířecí predátoři. Lovem dospělých, silných zvířat na vrcholu reprodukčních schopností, se člověk chová podobně, jako kdyby z vkladu v bance vybíral základní kapitál. A to se dlouho dělat nedá. „Hospodaření“ predátorů z říše zvířat je trvale udržitelné. Lov, jak ho provozuje člověk, je během na krátkou trať, kde záhy vidíme „cílovou rovinku“ v podobě kritického ohrožení či dokonce vyhubení daného druhu.

V mořích už si nevybíráme

U suchozemských tvorů vyvíjíme mnohem větší tlak na predátory než na býložravce. Příkladem je nejen zabití vlka u Dubé, ale třeba i opakované otravy orlů. Na druhé straně u nás dokážou přežít zatoulaní losi, protože pro lidské „superpredátory“ nejsou tak atraktivní.

U mořských tvorů už si nevybíráme a lovíme živočichy zastoupené na všech úrovních potravního řetězce – od drobných sardinek a ančoviček, přes makrely a sledě, až po velké dravé tuňáky a žraloky. To je také důvod, proč mořský rybolov už několik desetiletí stagnuje a proč dochází k masivním kolapsům lovených ryb.

Názorný příklad nabízí newfoundlandská treska. Když připluli k břehům Newfoundlandu a Labradoru první evropští mořeplavci, nadšeně popisovali v palubních denících, že mohou z paluby lodi nabírat ryby z moře košem. V 90. letech minulého století však kanadská vláda loviště u Newfoundlandu a Labradoru uzavřela, protože tamější populace tresky bezmála zanikla. Teprve nedávno zaznamenali vědci monitorující stavy newfoundlandských tresek mírný vzestupný trend a těmto rybám svitla jiskřička naděje na comeback z hrobníkovy lopaty. Podobné kolapsy rybích populací následně zvýší tlak na suchozemské populace živočichů, protože lidé donedávna závislí na rybolovu nemají co jíst. Jsme tak na nejlepší cestě, abychom si ani na souši nevybírali a řídili se zásadou: co je doma, to se počítá.