Komunisti byli, jsou a zůstanou zločinci

Komunisti měli minulý víkend sjezd. Jeho výsledek není tak podstatný, i když se do jeho vedení dostalo radikální křídlo volající po tvrdé linii. Důležité je spíš to, nad čím se už jen málokdo pozastavuje. Komunistická strana není na smetišti dějin, nesmaží se v pekle, kam za své zločiny, které u nás ve druhé polovině minulého století napáchala, patří. Je parlamentní stranou s poměrně stabilní voličskou podporou oscilující mezi 12- až 15procentní podporou. Není sektou nebo fašizujícím spolkem jako Dělnická strana SS, dosahuje podpory, jaké ve vyspělých demokraciích dosahují liberálové, různé středové strany či zelení. Existence komunistů jako parlamentní strany je naprosté evropské unikum.

Čeští komunisti si dokonce, na rozdíl od jiných totalitních stran z bývalého sovětského bloku, nezměnili název své organizace – za změnu určitě nelze považovat přidání písmena M – a drze se k odkazu zločinců a bezpráví páchaných ve jménu komunistické ideologie hlásí. Dovede si někdo představit, že by v Německu operovala v demokratickém parlamentu strana pokračující v díle národních socialistů Adolfa Hitlera? Komunisti se v českých zemích dopouštěli stejných zločinů jako nacisti a je podružné, že počty obětí byly menší, metody a chování k nepřátelům režimu byly shodné. A pořád tady jsou.

V devadesátých letech se říkalo, že strana zanikne na základě biologických zákonů. Ale oni se rodí noví, protože jejich voličská podpora se nijak výrazně nezmenšila. Někteří sociologové tento jev vysvětlují tím, že komunismus se v Česku dědí. Možná že někomu přijde zbytečné se touto anomálií zabývat. Vždyť nikomu zvlášť neškodí.

Je třeba taky připomenout, že k jejich legitimizaci významně přispěl Václav Klaus, když potřeboval pár hlasů ke svému prvnímu zvolení prezidentem a za odměnu se s nimi později nechal vyfotografovat na balkoně lánského zámku a vyrval je z izolace, kam patří. Šílenými myšlenkami se zabýval i Miroslav Kalousek, když ještě jako předseda lidovců plánoval vládu s Jiřím Paroubkem s podporou komunistických hlasů. S komunisty si zadalo více představitelů demokratických stran, hlavně sociální demokracie, která několikrát otevřeně žonglovala s úvahami o vládě se zločineckou stranou. A komunisti vždy rádi dali. Nakonec získali více, než museli obětovat. O čest přijít nemohli, protože ji nikdy neměli. A proto tady jsou. Spolu se Zemanem a Babišem. To ovšem neznamená, že by se s tím měl člověk smířit a rezignovat. Pokud ještě chceme žít v demokratické zemi, musíme si to vždycky připomínat.

Další zajímavé články si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdeníku Echo