O tom, jak se vyhnout mýtnému, a dalších českých cestách
Je teprv úterý a už jsem nevydržel: uklidil jsem Štindlovi stůl. Prozatím jen provizorně, ale bojím se, že do konce týdne ho možná i vycídím – tedy vzpomenu-li si přinést z domu hadřík a jar. Vůbec je to den pozitivních změn: vedro vystřídal osvěžující slejvák (bohužel přesně v okamžiku, kdy do něj bez deštníku vyrazila vždy pečlivě upravená kolegyně Lenka Zlámalová pořídit rozhovor či co) a noviny jsou oproti včerejšku natolik čitelné, že skoro není třeba pronikat do jejich nitra a postačí titulní strany.
Lidové noviny dnes začínají upozorněním, že v Německu se chystá zpoplatnění dálniční sítě. Německá vláda prozatím sdělila cenu pouze za roční známku, byť v plánu jsou známky i na kratší dobu, každopádně pořizování silniční známky se bude týkat jen cizozemců, neboť Němci budou mít svou známku strženou z daně za držení motorového vozidla a dostanou ji každoročně domů poštou. Pointa tohoto rozhodnutí mi uniká, protože je-li cílem vybrat co nejvíc peněz, proč obratem nemalou část z nich vrážet do rozesílání dopisů? Zato je mi povědomá reakce Lidovek, které hned predikují, kudy jinudy čeští řidiči začnou jezdit na dovolenou, aby ušetřili, a o kolik klesne podíl našinců v drážďanských kšeftech. Pořád mě nepřestává fascinovat, že česká reakce musí vypadat takhle: za každou cenu se něčemu vyhnout. Jezdím do Německa často – a většinou pracovně – a rozhodnutí německé vlády je mi sympatické. Jestliže Evropa dostává od Německa peníze na všecko možné, proč by těch „každoročních sto devadesát milionů jízd cizinců“ nemělo přispět zase Německu? (Jeden okamžitý přínos české debatě ale německý poplach má: začalo se aspoň na chvíli hovořit o tom, jak to bude u nás, až za dva roky vyprší mýtná smlouva Kapschům.)
Rovněž dál zůstává nad Lidovkami rozum stát nad zdejším uvažováním. Prý stejně jako vloni se nedostává školek a není kam dávat děti, protože – překvapivě – v satelitech, kde údajně hodně těchto dětí bydlí, se sociální sítě nestavěly a nestavějí. Dnešní překvapení všech, že se před třemi čtyřmi roky urodilo hodně dětí, připomíná vykulené oči silničářů v prosinci, že už zase napadl sníh. Naštěstí už teď „demografové upozorňují“, že tyhle děti dorostou škol a budou do nich muset chodit. Snad se tedy stihneme připravit aspoň na další školský stupeň, protože v plánu je „postavit více školek a škol“: vítejte ve Zvonokosech. Jen se bojím, že bezmyšlenkovité stavění je stejně hloupé jako dosavadní nicnedělání. Co s tím budeme dělat, až zase bude dětí málo?
Lidovky jsou dnes nevyčerpatelné: „starostové se mají sešikovat na Hradě“, protože „prezident Zeman se má opět zapojit do bitky o Národní park Šumava“. Inu, stoleté výročí začátku první světové války si můžeme připomínat všelijak, proč ne. Doufejme, že účastníci „řeže“ si přečtou Hospodářské noviny a rozhodnou se podle nich pro ideální výzbroj. Hospodářky totiž informují o tom, že mexická federální policie bude používat české útočné pušky Bren. Byl by to důvod k jásání nebýt druhé zbrojařské zprávy, podle níž Rusko aktuálně investuje do své armády tolik peněz jako dlouho ne, takže je třetí nejvýkonnější armádou světa (na bedně výš stojí jen Čína a USA) a má k dispozici nový kalašnikov, ale i stíhačku, džípa a ponorku. Něco z toho by starostům na Šumavě možná přišlo vhod.
Jinak list drží krok s Lidovkami a zpravuje o tom, že dálnici do drážďanských nákupních center opravdu potřebujeme volnou, jelikož „miliony lidí čeká výměna televize“. Přijde totiž nová vlna digitalizace, která „přinese nový obraz ve vysokém rozlišení a více kanálů“. Moc se o tom ale zatím nemluví, protože „to, že si už po pár letech budou muset miliony lidí znovu kupovat nové přijímače, je mimořádně citlivé politické téma“. Aneb z citací vidno, že rozdíl mezi zpravodajským psaním a komerčními ohláškami je už i v Hospodářkách zcela setřen.
Právo by dnes stálo za samostatný rozbor komentářové dvoustrany. Na to zde však už není prostor, a tak narazíte-li někde na tento list, přečtěte si a pobavte se sami. Zato MF Dnes nevynecháme. Deník přichází na titulce se sdělením, že „soudů mezi dětmi a rodiči přibývá“. Na několika příkladech majetkových sporů je dokumentováno, že děti „odměněné“ (pra)rodiči nemovitostí pak na své (pra)rodiče neberou ohledy a upírají jim nárok na slušné (do)žití, což je jistě fuj(tajbl). Jak říká ústavní soudkyně Ivana Janků, „nemůžeme se ubránit pocitu, že mladší generace by měla projevit méně agresivity“. Myslím, že můžeme, pakliže za to mohou ty mateřské školky. Ok, tedy měním názor: stavějme a pak předělávejme na vejminky.
Blesk tvrdí, že se rozešli Petra Faltýnová a Leoš Mareš. Prý to není poprvé, ale tentokrát prý na furt. Tak jo. Zajímavější pár na společných fotkách jsou ovšem wimbledonští vítězové Petra Kvitová a Novak Djoković. Oba letos turnaj vyhráli podruhé, přičemž poprvé si téhož titulu oba užívali v roce 2011. Každý ale opakovaně získal jinou trofej: on pohár, ona talíř. Sice není problém nastudovat si historii těchto trofejí, a tedy i nalézt důvody, proč vypadají, jak vypadají, ale jsou-li drženy vedle sebe v rukou rozzářených tenistů, přece se nikdy neubráním pocitu, že zpodobňují rekvizity manželského párku před večeří. Ona mu naservíruje jídlo na zlatě a on si k tomu vypije tupláka. Zřejmě to není pocit nepatřičný, neboť Djoković hovořil na slavnostním bále k zakončení Wimbledonu cosi o tom, že by si rád od Kvitové „vypůjčil jejího vyplétače raket, aby mu kuchtil rýži s ananasem“. Něco tak sprostého jsem dlouho nečetl ani v Blesku.
(Mimochodem, stalo se, co se stát zřejmě muselo: redakce deníku přispěchala s vývojovou studií o pohybu Miloše Zemana v gumovém člunu. Seriál prozatím přetiskla pětkrát, začala v roce 2006, a je to evoluční proces. Zeman má dle Blesku novější a dražší člun než kdysi a každým rokem nadchne pro svou zálibu větší houf následovníků v doprovodném plavidle. Jen by mě zajímalo, proč ten člověk, který rok co rok tohle třeštění jezdí fotit, zůstává pořád zbaběle na břehu.)
Nakonec zpráva, již přinesly všechny deníky: včera zemřel Eduard Ševardnadze, někdejší sovětský ministr zahraničí a gruzínský prezident. Jeho politiku si nepamatuji, byl jsem děcko, ale vím přesně, že skrz krásný zvuk jeho jména jsem začal vnímat, že něco jako politika existuje. RIP.
