Revoluce evropských šíbrů narazila na revoluci populistů

Lídři Evropského parlamentu, jehož pravomoci posílila Lisabonská smlouva, se rozhodli na letošních volbách ukázat svou rostoucí důležitost. Nepočítali s tím, že stejně se rozhodli je využít i lídři řady antievropských stran. Výsledek je docela zajímavý.

Standardní shrnutí ataku těch druhých zní, že antievropské strany skórovaly ve Francii, Británii, Dánsku a příliš nepořídily v Německu ani v Holandsku, Finsku či Španělsku.

Ve Francii se skutečně děje cosi povážlivého, což se ovšem v politické kultuře této země děje každou chvíli. Národní fronta Mariny Le Penové dosáhla masové přijatelnosti, v jakou její otec mohl jen doufat. Porazila gaullistickou pravici a teprve za ní jsou socialisté úřadujícího prezidenta.

Brusel byl a je pro Francouze tématem

Čím větší země, tím více jsou volby do europarlamentu opravdu evropské, a nejen domácí protestní volby druhého řádu, jako je tomu třeba u nás. Lidé ve velkých zemích mají zřejmě v krvi, že jejich země mají vůdčí roli a postup evropské integrace opravdu ovlivňují. A pro Francouze byl a je skutečně Brusel tématem. Ať už pozitivním, jako ochránce před globalizací, anebo negativním, jako ten, kdo jim vnucuje „neoliberalismus“ a nutí pouštět k sobě nežádoucí cizince.

Už prezident Sarkozy svého času utřel eurokomisařku Kroesovou kritizující jeho postup vůči Romům, ať si je klidně vezme domů do Lucemburska. A teď, před týdnem, Sarkozy publikoval článek v němž vyzval ke zrušení volného pohybu osob. Ano, toho Schengenu, který lidé jako my nebo Slováci považují za symbol toho, co jim Unie přinesla dobrého.

Británie v roli potížisty a menší zemětřesení v Německu

Británie je všemi správnými Bruselany vydávána za „potížistu“. V Británii samotné Cameronova politika – slib předjednání podmínek členství v Unii a navazujícího referenda – nestačila, zvítězil Nigel Farage, kterého těsně před volbami i populistický deník Daily Mail označil za rasistu. A vládní liberální demokraté, jejichž vůdce Nick Clegg pracoval pět let jako eurokrat, budou mít ve Štrasburku jen jednoho zástupce.

Jestliže Geert Wilders v Holandsku získal méně, než se mnozí obávali, i tam je třeba vidět kontext: vláda loni zveřejnila diskusní dokument o evropské politice, v němž se uvádí, že cíl „stále těsnější unie“ (kodifikovaný v Římské smlouvě) by už neměl být holandským cílem vždy a všude.

Antievropští populisté zkrátka posunují mainstreamovým politikům půdu pod nohama. Ti popobíhají s menším či větším vrávoráním.

V Německu volby dopadly přesvědčivým výsledkem tradičních stran. Do europarlamentu se ovšem dostala euroskeptická Alternativa pro Německo, což v opatrném Německu je třeba považovat za menší zemětřesení. Bude zajímavé sledovat, s kým si sednou ve Štrasburku do lavic. Programově by byli nejblíž konzervativním reformistům ECR (britští konzervativci, polský PiS, ODS...), ale troufne si s tím Cameron souhlasit s ohledem na Merkelovou?

Ani z výsledků ve Španělsku, Řecku a Itálii nemůže mít Brusel radost

Pak tu máme Španělsko, kde sice netriumfovali žádní vyhlášení euroskeptici, ale pilíře tamního politického establishmentu, socialisté a lidovci, poprvé nemají dohromady padesát procent a zbrusu nová levicová strana Podemos získala pět křesel. V pokrokové Evropě levicoví extremisté nikdy nejsou považovaní za tak extremistické jako pravicoví extremisté, ale Podemos odmítá, aby Španělsko bylo „kolonií Německa a trojky“ a mimo jiné požaduje „demokratickou kontrolu“ Evropské centrální banky. Z toho v Bruselu radost mít nemohou, stejně jako z prvního místa marxistické Syrizy v Řecku či z pětadvaceti procent hnutí Beppe Grilla v Itálii.

Vůdci establishmentu se tváří, že se jsou zejména francouzským výsledkem znepokojeni (vůdce evropských socialistů Martin Schulz), že se stydí (Francouz Joseph Daul, dlouholetý harcovník europarlamentu). Svádějí to na kdekoho a na kdeco, ale jejich logika je asi tak přesvědčivá jako svádění nízké účasti u nás na Klause. O jedné příčině nikdo nemluví: o tom, že směr a tempo evropské integrace se už ne rok nebo dva, ale dlouho velké části evropské populace zajídalo a elity to odmítaly brát v potaz, naopak často tlačily na centralizační kroky při plném vědomí toho, že to dělají lidem za zády, a že se to tak dělat musí. Ale odplata za všechny ty ignorované výsledky referend jednou musela přijít.

Co budou teď dělat?

Lze čekat, že se mocenský kartel lidovců, socialistů a liberálů v europarlamentu semkne ještě těsněji dohromady. Jeho vůdci si vymysleli akci se „spitzenkandidáty“, vítězný z nichž by se podle měl stát předsedou Evropské komise. Evropský parlament volí evropskou vládu – takhle nějak by to v jejich představách mělo fungovat. To ovšem začalo mutovat ve frašku ještě večer po oznámení výsledků. Poté, co jako nejsilnější frakce z voleb vyšli evropští lidovci, se socialistický i liberální spitzenkandidáti Schulz a Verhoefstadt nechali slyšet, že nárok lidoveckého lídra Junckera neuznávají, a že má být předsedou komise ten, komu se podaří dát dohromady nejsilnější koalici. Juncker rozhořčeně protestoval proti tomu, aby o předsedovi komise rozhodly „kuloární dohody“ – tak pravil mistr kuloárních dohod nad mistry, jenž je svým výrokem k výsledkům francouzského referenda o euroústavě („Bude-li výsledek Ano, jedeme dál, bude-li výsledek Ne, pokračujeme“) klasickým exemplářem pohrdání demokracií, jehož plody dnes Unie sklízí.

Tato rychlá roztržka směřuje ze všeho nejvíce k tomu, aby se iniciativy chopili tak jako vždy předsedové vlád nejsilnějších zemí, vybrali předsedu Evropské komise k obrazu svému a prskající spitzenkandidáty nechali hrát na štrasburském písku.