Nové letadlové lodě. Čínský žák předbíhá ruského učitele

Dne 25. dubna 2017 spustila Čína na vodu svou druhou letadlovou loď a současně první, která byla postavena přímo v ČLR. Už staví i další nosič a přibývá zpráv, že v příští dekádě chce do výzbroje zařadit i letadlové lodě s jaderným pohonem. Rusko se ale nehodlá nechat zahanbit a do roku 2030 chce postavit naprosto nové plavidlo této kategorie, které by výhledově doplnilo nebo nahradilo stárnoucího Admirála Kuzněcova.

Připomeňme, že programy letadlových lodí obou velmocí jsou provázány. Admirál Kuzněcov, pro něhož jde o již čtvrté jméno (protože předtím postupně nesl názvy Riga, Leonid Brežněv a Tbilisi), vstoupil do aktivní služby v roce 1990. V té době už se stavěla i sesterská loď Varjag, jenže rozpad SSSR znamenal zastavení stavby zhruba ve dvou třetinách, načež loď několik let rezivěla v ukrajinském přístavu. Pak ji zakoupila obskurní čínská firma a nosič byl odtažen do Číny s tím, že se tam přemění na plovoucí hotel a kasino.

Do ČLR se tak dostalo již několik vyřazených letadlových lodí z různých zemí a dvě z nich se podobných konverzí skutečně dočkaly, ale v případě Varjagu mělo být vše jinak. Brzy se totiž zjistilo, že zmíněná firma je „bílým koněm“ čínské armády, a snímky zachycující postup prací napovídaly, že loď prochází opravami s cílem plnit svůj původní účel. Krycí historce již tehdy nevěřil nikdo a v roce 2011 čínské námořnictvo přiznalo, že loď bude opravena a zavedena do výzbroje jako první nosič letadel s čínskou vlajkou.

Krátce nato loď vyrazila na první plavební zkoušky a roku 2012 oficiálně vstoupila do služby, a to pod názvem Liaoning. Primárním typem palubního letounu je stíhačka J-15, vlastně kopie sovětského Su-33, jehož prototyp a dokumentaci Peking získal od Ukrajiny spolu s Varjagem, což Rusy samozřejmě moc nepotěšilo. To ovšem nebyl zdaleka první ani poslední případ, kdy Čína tímto svým přístupem způsobila znechucení Moskvy.

V roce 2013 totiž zahájila stavbu vlastní letadlové lodě, ale jak práce postupovaly, odborníci a fandové nemohli skrýt (podle své národnosti) škodolibost nebo rozhořčení. Nový čínský nosič totiž alespoň na pohled není ničím jiným než zjevnou kopií sovětské konstrukce. Dá se soudit, že uvnitř se mohou skrývat větší změny, ale zvnějšku se od Admirála Kuzněcova či Liaoningu odlišuje takřka jen sestavou radarů na řídicím ostrově.

Čínské námořnictvo přiděluje lodím jména až při zavedení do služby, které má v případě nové letadlové lodě přijít zřejmě příští či přespříští rok. Dosud se proto označuje jen jako Typ 001A (s tím, že Liaoning je Typ 001, takže ani Číňané nijak neskrývají původ designu), ale má se za to, že ponese název Shandong. Podle zpráv z asijských médií však „Říše středu“ jen takříkajíc nabírá dech a hodlá svou flotilu výrazně rozšířit, protože výhledově by měla vlastnit možná až šest nebo sedm letadlových lodí různých koncepcí.

Už nyní se v loděnicích v Šanghaji staví plavidlo s projektovým jménem Typ 002, které by již mělo reprezentovat zcela jinou konstrukci, podobnější americkým lodím. Možná se pak dočká ještě sesterské lodě, ale na konci příští dekády má námořnictvo s rudou vlajkou získat plavidlo Typ 003 s výtlakem přes 100 000 tun a atomovým pohonem. Obě nové třídy mají každopádně disponovat katapulty, což znamená principiální rozdíl oproti sovětské konstrukci, která sází na start letounů z prvku přezdívaného „skokanský můstek“.

Toto řešení je sice jednodušší, avšak přináší zásadní omezení v podobě vzletové váhy letounu, což působí určité potíže i Rusům. Jejich palubní letouny Su-33 a MiG-29K nemohou startovat s plným nákladem výzbroje, popř. musejí vzlétat jen s minimem paliva, jež se ihned poté musí ve vzduchu doplnit, což ale znamená další komplikace. Tato koncepce úzce souvisí s tím, jaké bylo původní poslání sovětských letadlových nosičů.

Rusové své letadlové lodě oficiálně označují jako „letadlové křižníky“. Leckdy se tvrdí, že jde jen o hru se slovy, aby se zdůraznila odlišnost od amerických letadlových lodí, protože ty byly přece „nástrojem agrese imperialismu“. To svou roli jistě sehrálo, ale faktem je, že se opravdu jedná o poněkud jinou koncepci plavidla. Už třeba proto, že Admirál Kuzněcov má také velmi rozsáhlé spektrum zbraní proti vzdušným, hladinovým a podmořským cílům, kdežto americké i další západní nosiče bývají vyzbrojené jen lehce.

Západní lodě jsou totiž řešené skutečně jako „čisté“ nosiče letadel k „projekci síly“, resp. jako nástroje pro globální politiku (tedy onu „agresi imperialismu“, chcete-li). Naproti tomu SSSR, který představoval ryze kontinentální velmoc, přikládal námořnictvu zřetelně menší význam a své nosiče stavěl jako prostředky pro obranu pobřeží a námořní bitvy. Jeho letouny tudíž měly nést převážně jen protiletadlové řízené rakety, nikoli těžkou protizemní výzbroj, a proto nebyl třeba ani katapult, protože „skokanský můstek“ postačoval.

Limity této koncepce ale rychle vyšly najevo, což jasně prokázalo nedávné angažmá Admirála Kuzněcova u Sýrie. Nepochybně bylo pro Rusy nesmírně důležité jako zdroj zkušeností, jenže také potvrdilo, že start bez katapultů neumožňuje využít nosnost letadel, což se při náletech na pozemní cíle projevuje hodně palčivě. Ruský nosič se vrátil domů a v této chvíli se již nachází v docích, kde jej čeká kompletní oprava a přestavba.

Katapulty sice nedostane, zcela jistě však prodělá modernizaci senzorů a výzbroje. Vymontuje se baterie šachet pro obří protilodní střely Granit (o jejichž reálné funkčnosti a použitelnosti je možné úspěšně pochybovat) a uvolněný prostor se využije buď na baterie nových protilodních a protizemních střel Kalibr a Oniks, nebo na rozšíření hangáru pro letouny. Upravený Admirál Kuzněcov se má vrátit na moře zhruba za dva až tři roky.

Ve skutečnosti však jde jen o dočasné řešení, jelikož i Rusko chystá konstrukci nové letadlové lodě s katapulty a jaderným pohonem (zatímco Kuzněcov má pohon konvenční). Ostatně ještě SSSR stihl rozestavět atomový nosič Uljanovsk, kombinující „skokanský můstek“ i katapulty, kolaps rudého impéria však přinesl konec těchto ambicí. Již před časem ale Moskva předvedla model perspektivního nosiče Projekt 23000E Štorm, jenž vyhlíží jako oživený Uljanovsk a má se na konci příští dekády stát páteří ruské hladinové flotily.

Zahájení konstrukce je zahrnuto v ruském zbrojním programu pro roky 2019–2025 a začíná se už dokonce s výběrem jména; favoritem je prý Maršál Žukov. Řada expertů (a to i ruských) se ovšem k věci staví skepticky a varuje, že Rusko ke stavbě tak velkého plavidla nemá loděnice, lidi ani postupy, o finančních prostředcích nemluvě. Ozývají se dokonce i tací, podle nichž má celý projekt Štorm povahu propagandistické „bubliny“.

Symbolický (resp. propagandistický) význam letadlových nosičů by se jistě podceňovat neměl a čínské úsilí zjevně směřuje (mj.) k potvrzení statusu světové mocnosti. Ostatně to, že se tady silně hraje „symbolickou kartou“, prokazují též debaty a hlasování o názvech dalších čínských nosičů, neboť na prvním místě se spolehlivě drží název Tchaj-wan. Je samozřejmě otázka, zda Čína skutečně zvolí takové „provokační“ jméno, avšak sama tato diskuse potvrzuje, že Číňané dobře chápou, jaký potenciál letadlová loď představuje.

Je třeba zdůraznit, že bojové schopnosti Liaoningu jsou omezené. Sama ČLR připouští, že má sloužit hlavně pro výcvik a získávání zkušeností. Z tohoto velmi důležitého hlediska jsou totiž Číňané při srovnání s Rusy stále jen „amatéři“, o Američanech samozřejmě nemluvě. Není ale bez zajímavosti, že organizace, postupy a dokonce uniformy (!) čínského palubního personálu jsou téměř dokonalými kopiemi těch amerických.

Zdá se, že od Ruska už se ČLR naučila všechno, co mohla, a obrací se k jinému vzoru, jelikož v palubních leteckých operacích je US Navy nesporným mistrem. To, že čínský žák již začíná předbíhat ruského učitele, dokazují koneckonců i čínské plány stavby dalších nosičů, jež ostře kontrastují s nejasnými perspektivami ruského projektu Štorm. Na konci příští dekády by tedy Čína mohla mít třeba už čtyři nebo pět letadlových lodí, kdežto v případě Ruska mohou pouze největší optimisté předpokládat provoz dvojice nosičů.

Inspirace u USA naznačuje, že se čínské loďstvo chce dostat do pozice „vyzyvatele“ US Navy v Pacifiku, kdežto sovětské nebo ruské loďstvo se americkému nikdy nedokázalo vyrovnat ani vzdáleně. Ovšem právě proto by se ČLR měla k Rusku, resp. k SSSR obrátit ještě jednou, a to kvůli hlasitému dějinnému varování. Zřejmě totiž nelze čekat, že Amerika bude na růst čínské flotily hledět se složenýma rukama. Ostatně často uváděný „pacifický obrat“ USA představuje zejména projev snahy zastavit mocenský vzestup Číny.

ČLR tedy sice má v oboru letadlových lodí velké plány a (na rozdíl od Ruska) zjevně i většinu kapacit nutných k jejich realizaci, avšak existuje i reálné riziko, že vyvolá závody v námořním zbrojení, v nichž bude evidentně tahat za kratší konec provazu než Amerika. Právě proto by se měl Peking podívat do 80. let na závody ve vývoji strategických zbraní a protizbraní, jež měly za následek vyčerpání a nakonec kolaps Sovětského svazu.

SSSR by se sice takřka jistě zhroutil tak nebo tak, protože jeho neefektivní ekonomika zkrátka nemohla vydržet, ovšem „závody“ s Reaganovou Amerikou to výrazně urychlily. Také čínská ekonomika začíná skřípat a ozývá se otázka, zda už se onen (tolik opěvovaný) „čínský model“ nedostal na své limity, po čemž musí nutně následovat krach. Čína by si měla připomenout, že její nosič Liaoning byl pod názvem Varjag s velikou slávou spuštěn na vodu v roce 1988, tedy jen krátce před začátkem konce sovětského impéria.