Útok proti pluralitě

Žhářský útok na pražské centrum Klinika má kdekdo tendenci zlehčovat jako běžnou součást střetů mezi extrémními politickými silami, která se těch ostatních vlastně netýká a není proč se jí znepokojovat. Není to tak, bohužel. Házet zápalné láhve na dům, v němž jsou lidé, jednak není žádný symbolický akt, kdo se tohohle dopustí, počítá s tím, že někomu způsobí zranění nebo něco ještě horšího. Je to útok proti životu. A na politické nebo společenské úrovni to je útok proti pluralitě. Vážná věc.

V plamenném sporu o imigraci se často zmiňují ohrožené evropské hodnoty. Existují a skutečně ohrožené jsou. Právě pluralismus je ale taková evropská hodnota, dokonce klíčová. Pluralistický ideál není utopická představa společnosti, v níž se lidé různých ras a přesvědčení vezmou v kroužku za ruce a zpívají i spolu nějakou sentimentální písničku, nablble se při tom usmívajíce. Je to společnost, kdy se lidi navzájem často vytáčejí, protože zastávají postoje v očích druhého hloupé a nepřijatelné, jeden druhému se vysmívají, prosazují v jeho očích nesmyslné politické představy a třeba v tom jsou i úspěšní. Zároveň to ale dokážou snést, protože v těch druhý dokážou nevidět zločince. Třeba si dokonce uvědomují, že konfrontace s nesouhlasným názorem je vede k tomu, aby dokázali lépe obhájit ten svůj, vědí, že bez té „otravné“ opozice by duševně zakrněli.

Jenomže to vypadá, že pluralismu vychází z módy, útočí se na něj z mnoha stran. Nemálo lidí se totiž domnívá, že si ho jaksi nemůžeme dovolit kvůli těm apokalyptickým hrozbám za obzorem. A právě ta apokalyptická atmosféra, přesvědčení, že jde o všechno, může podobné zločiny jako byl žhářský útok v Praze nějak racionalizovat. Protože krajní nebezpečí si přece žádá krajní prostředky, alespoň se to tak říká.

A tohle chmurné vzrušení, jistota nejhoršího, pokud se něco honem neudělá, v Česku zdaleka není jenom věcí okrajových extrémních skupinek. Slova mají nějakou moc, nějaký význam. Pro debatu v Česku je často typické vnímání oponenta ne jako člověka, který se – třeba zásadním způsobem a v podstatné věci – mýlí, ale který selhává charakterově. Nebo dokonce kriminálně. Pokud se o nějaké skupině opakovaně a z pozice autority mluví jako o „vlastizrádcích“, je asi logické, když se k ní někdo jako k vlastizrádcům začne chovat. Vlastizrada je přece vážný a zavrženíhodný zločin, ještě nedávno se trestal smrtí. Zasáhnout proti vlastizradě je přece občanská povinnost…

Útok na Kliniku má nějaké konkrétní viníky, snad budou potrestáni. Pokud bude ale atmosféra v zemi dál takhle toxická, bude docházet k dalším. U mnoha lidí je ta „otrava“ způsobená strachem, třeba i oprávněnou obavu z dalšího vývoje, vyhnanou ale steroidy z plamenných výzev a hoaxů na sociálních sítích. Je tu ale ještě jiná nenávist, ta která ze sporů o imigraci nevyrostla, spíš v ní našla prapor, šanci artikulovat se krytá povinností chránit vlast a bůhvíco ještě. Ano, pluralita je terčem útoku z mnoha stran, mnozí evropští a američtí stoupenci politické korektností také usilují o dosažení dominance pomocí eliminace druhé strany, jejího umlčení. V současném Česku ale velkou hrozbu nepředstavují. Ten nejnebezpečnější atak dnes přichází od okázalých bojovníků za evropské hodnoty, jež sami nesdílejí, v jejich slovech je více nenávisti, jsou přijímána šířeji, opírají se o vizi přicházející pohromy, která opravňuje, aby se v zájmu jejího odvrácení udělalo prakticky cokoliv.