Důsledek multikulturní společnosti: Lidé se stahují do sebe jako želvy
TÝDENÍK ECHO
ESEJ
V diverzitě je síla. Tak – anebo v různých variacích, třeba diverzita je naše síla – zní jedno z oblíbených hesel dnešní doby. Slovo diversity sice slovníkově znamená různorodost, ale když někdo používá to cizí slovo, zpravidla má na mysli etnickou různorodost obyvatelstva.
Kdo chce tvrdit, že v diverzitě je síla, nemůže obejít práci amerického sociologa Roberta Putnama. S jeho jménem je spojeno prosazení pojmu sociální kapitál v sociologii. Udělal si jméno v roce 2000 knihou Bowling Alone, v níž zdokumentoval klesající zapojenost do společenských institucí. V roce 2006 přišel se studií E Pluribus Unum: Diversity and Community in the Twenty-first Century (Z mnohých jediné: Diverzita a společenství v 21. století), v níž se zaměřil na diverzitu včetně etnické. A sám sobě neudělal radost, protože je jako typický americký liberál příznivcem přistěhovalectví.
Putnam rekapituluje, že existují dvě teorie vlivu diverzity na sociální vztahy: „kontaktní hypotéza“ – jak se s příslušníky jiné skupiny osobně poznáváme, překonáváme předsudky a přesvědčujeme se o tom, že jim můžeme věřit. Tato optimistická hypotéza se stala obecně přijímaným klišé. Jako k všeléku se k ní utíkají politici, aktivisté a novináři. Tam, kde existují zákony či rozsudky, které diverzitu ordinují, opírají se o tuto hypotézu. „Pro progresivisty je kontaktní teorie lákavá,“ píše Putnam, „ale myslím, že je korektní říci, že většina (i když ne všechny) empirických studií podporuje spíš ‚konfliktní teorii‘, jež předpokládá, že z různých důvodů – ale především kvůli soupeření o omezené zdroje – diverzita plodí nedůvěru k vnější skupině a solidaritu ve vnitřní skupině. Podle této teorie čím víc jsme tlačeni do fyzické blízkosti lidí jiné rasy nebo etnického původu, tím víc tíhneme ke ‚svým‘ a méně věříme ‚tamtěm‘.“
Putnam pak vyjmenovává studie z nejrůznějších oblastí, jež tento názor potvrzují, z nichž některé jsme zmínil. Jsou mezi nimi tak různorodé poznatky jako to, že za americké občanské války vojáci Severu méně dezertovali z jednotek, které byly (etnicky, věkově, společensky) stejnorodější, anebo to, že v peruánských mikroúvěrových družstvech roste míra nesplácení úvěrů s etnickou různorodostí. Putnam ovšem ke své malé radosti zjistil ještě něco překvapivějšího.
Pracoval s masivním vzorkem dvou tisíc lidí nasbíraným zároveň se sčítáním lidu v roce 2000, o nichž zjistil vše podstatné z hlediska sociálního kapitálu. A konfliktní teorii musel poopravit. Diverzita zvyšuje rozdíl mezi vnitřní a vnější skupinou a zvyšuje solidaritu ve vnitřní skupině, zněla hypotéza. Jenomže, připomíná Putnam, „téměř žádná ze stovek empirických studií tohoto širokého tématu nikdy neměřila postoje uvnitř skupiny. Výzkumníci zpravidla měřili postoje k vnější skupině a prostě předpokládali, že postoje uvnitř skupiny automaticky směřují opačným směrem.“ Právě na tohle se Putnam rozhodl podívat. A zjistil, že „Američané nedůvěřují nejen lidem, kteří nevypadají jako oni, ale ani lidem, kteří tak vypadají“. A dochází k závěru, že důvěra klesá skrz naskrz:
Diverzita, zdá se, nezpůsobuje rozdíl mezi vnitřní a vnější skupinou, ale anomii a sociální izolaci. Laicky řečeno, lidé v etnicky různorodém prostředí jako by se „přikrčili“ – stáhnou se do sebe jako želvy.
Diverzita podle našich poznatků neplodí „špatné rasové vztahy“ nebo etnicky definovanou skupinovou nenávist. Ale obyvatelé diverzitních komunit se stahují z kolektivního života, nedůvěřují sousedům bez ohledu na barvu jejich kůže, odtahují se i od blízkých přátel, očekávají to nejhorší od svého společenství a jeho vůdčích postav, méně se věnují dobrovolnické práci a přispívají na charitu, méně se registrují k volbám, více agitují za společenské reformy, ale méně věří, že to bude mít výsledky, a nešťastně se choulí před televizí… Diverzita přinejmenším krátkodobě jako by probouzela želvu v nás.
