V posledních dnech sílí kritika i tlak Univerzity Karlovy a pozůstalých po tragédii na filozofické fakultě v Praze. Obě strany podávají stížnosti proti ...
Pokud palčivé problémy nebudou řešit středové strany, chopí se jich populistické okraje politického spektra. Řešení může být nakonec radikálnější, než by se leckomu mohlo líbit. Právě se o tom přesvědčují lídři Británie a Francie. Rishi Sunak a Emmanuel Macron spolu soutěží ve vyhlášení nejméně pochopitelných předčasných voleb. Pokud se situace bude vyvíjet, jak naznačují průzkumy, nejspíš na obou stranách kanálu La Manche dojde k vymření tradiční pravice a nástupu populistů různého druhu.
Vezměme si nejdříve příklad Británie. Tam jsou Sunakovi konzervativci u moci již 14 let – a všichni jich už mají plné zuby. Důvody jsou celkem komplexní, ale dají se shrnout do jedné věty. Lidé Konzervativní stranu volí, aby omezila migraci a snížila daně; stal se pravý opak. Imigrace do země je dlouhodobě jedním z hlavních témat britské politiky. Řada Britů má pocit, že je příliš vysoká. Proto nakonec vyhrál brexit. Britové věřili, že to povede k omezení migrace. To se nestalo, migrace neustále stoupá – i přes opětovné sliby vlády s tím něco udělat. Výsledek je, že konzervativcům už nikdo nevěří. Možná by to šlo prominout, kdyby ekonomika dobře šlapala a Britové měli peníze na utrácení. Jenže daňová zátěž je největší od druhé světové války a ekonomické ukazatele mizerné. Růst HDP je těsně nad nulou, inflaci se teprve zhruba před měsícem podařilo zkrotit k cílovým dvěma procentům.
Asi nikdo si nemyslel, že konzervativci mají šanci volby vyhrát, předpokládalo se, že Sunak bude odkládat vyhlášení voleb na nejzazší možný termín. Všechny překvapil, když je oznámil na 4. července. Snad ani sám nedoufal, že by mohl vyhrát, ale zřejmě pomýšlel na prohru v jaksi normálních parametrech.
Nahrávaly tomu okolnosti britského politického systému. Volí se jednokolově v 650 okrscích. Zvolen je ten, kdo má nejvíc hlasů, není nutná většina. Říká se tomu „první na pásce“ a štěpení hlasů v tomto systému může být fatální. Voliči mají tendenci volit prostě tu nejsilnější pravicovou či levicovou stranu, aby jejich hlasy nepropadly. Sunak zjevně spoléhal na to, že to bude hrát v jeho prospěch.
Jenže to by konzervativci museli být nejsilnější stranou na pravici. Podle posledního průzkumu YouGov je však předstihla strana Reform UK, připisuje jí 19 %, konzervativcům 18 %. Reform je posledním projektem známého euroskeptika Nigela Farage. Původně se jmenovala Brexit Party a Farage ji vedl do března 2021, pak se vydal do politického důchodu. Bez jeho charismatického vedení strana evidentně skomírala a nebyla pro konzervativce vážným ohrožením. Po vyhlášení předčasných voleb ale Farage senzačně oznámil návrat do čela strany a vlil jí novou krev do žil. Reálně hrozí, že nahradí konzervativce coby hlavní pravicovou sílu. Již nyní se spekuluje o povolebním sjednocení obou stran s Faragem jako lídrem. Hlavním důvodem, proč lidé utíkají od konzervativců k Reform, je právě imigrace. Kromě brexitu to vždy bylo Farageovo hlavní téma a lidé mu věří, když slibuje řešení.
I Macron nejspíše doufal, že volební systém bude hrát v jeho prospěch. Ve Francii se volí dvoukolově. To vždy hrálo proti pravicově populistickému Národnímu sdružení, ve druhém kole Francouzi volili proti „menšímu zlu“. Macron tak po prohraných eurovolbách, kdy pohořela jeho centristická Obnova a kde se volí poměrně, doufal posílit svůj mandát. Levice se zdála rozhádaná a na pravici si věřil. Jenže levice se překvapivě dokázala rychle sjednotit, vede ji levicový populista Jean-Luc Mélenchon. Pravice předvedla grotesku.
Lídr středopravicových Republikánů, někdejší strany prezidentů Chiraca a Sarkozyho, Éric Ciotti, oznámil volební spojenectví s Národním sdružením. Jenže to zjevně nekonzultoval se zbytkem strany. Vedení ho sesadilo. Ciotti tvrdí, že nelegálně, a zabarikádoval se v sídle strany. Nakonec se podařilo sehnat náhradní klíče, ale Republikáni upadli do občanské války a zjevně přestali být relevantní politickou silou.
Tragikomické drama se odehrálo i u menší populistické strany Reconquête. Tu založil novinář Éric Zemmour a v eurovolbách získala pět poslanců. Jedna z nich, Marion Maréchalová, je neteří šéfky Národního sdružení Marine Le Penové. Maréchalová oznámila volební spojenectví se svou tetou, ale znovu bez konzultace s vedením strany. Zemmour to nazval „světovým rekordem ve zradě“ a Maréchalová plus tři další novopečení europoslanci se ze strany pakovali. Zůstala jen Sarah Knafová, která je zároveň Zemmourovou milenkou.
Nejvíce z toho těží Le Penová, jejíž Národní sdružení působí jako jediná strana napravo od Macrona, která se nezbláznila. Výsledkem je, že v průzkumech koalice vedená macronovci, jež se jmenuje Spolu, se propadla na třetí místo.
Dění v Británii ani ve Francii nenese příliš dobré zprávy pro Česko. I když jsou Farage i Le Penová často označováni za krajní pravici, jde o pojmenování pochybné. Farage není žádný fašista a Le Penová soustavně pracuje na očištění strany od nevábných elementů. Ovšem co se týče obvinění z proruskosti, zde jsou kritici přece jen blíž pravdě. Farage obvinil z války na Ukrajině EU a NATO, jež prý Putina vyprovokovaly. Le Penová sice invazi odsoudila a zpřetrhala s Putinem vztahy, ty ale byly docela hluboké.
Nakonec může dění v Británii a ve Francii působit jako varování pro české Spolu. To, že vyklidíte pozice na pravici, ještě neznamená, že se tam neusídlí někdo jiný a horší.
00:07
