Ne naším jménem: alibi pro antisemitismus

KOMENTÁŘ

Ne naším jménem: alibi pro antisemitismus
Když na oněch demonstracích vystupují po boku Palestinců etc. levičáčtí aktivisté, je to zcela přirozené a jaksi v řádu věci: progresivní levice má v Izraeli, respektive v jeho odhodlání se jen tak nedat, přirozeného nepřítele, píše Jiří Peňás. Foto: Radovan Jelen
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Už pár dní po palestinském pogromu na Židy 7. října se v Praze začaly konat demonstrace iniciativy Ne naším jménem. Izrael tehdy ještě ani nezačal se svou odvetnou operací, a již byl předem vinen. Masakr na civilistech byl sice i jimi odsouzen, ale okamžitě byl interpretován jako důsledek izraelské politiky okupace, byť v případě Gazy šlo po celá léta o okupaci bez jediného přítomného izraelského vojáka. Ta je natolik nesnesitelná, že přímo vybízí k bestiálnímu vraždění. Ne útočník, ale oběť je vinna.

Ale v tomto duchu se vede tradičně protiizraelská agitace: celý problém Blízkého východu se jmenuje Izrael, jeho existence je od začátku zdrojem blízkovýchodního neštěstí a to skončí s jeho zánikem. Až bude Palestina svobodná od „řeky k moři“, tedy bez Izraele. Cožpak není pravda, že arabsko-izraelský konflikt je „matkou všech konfliktů“, jak léta tvrdí kritici „sionistického, kolonialistického projektu“, tedy Státu Izrael?

 

S jeho vyřešením se má konečně obrátit „střet civilizací“ ve prospěch utlačovaných a ponižovaných, jejichž nejzářivějšími reprezentanty jsou Palestinci. Ti jsou v tomto pohledu a priori vyjmuti z kritiky a odpovědnosti. Jejich bezesporu zoufalá situace, kterou prohlubuje i jedna z nejvyšších porodností na světě, nemá nikdy řešení u nich samých, tedy snad v úsilí o zlepšování jejich života, ale jen a jen v myšlenkách a činech vedoucích k porážce či likvidace státu, který všechnu jejich bídu způsobil: tedy Izraele.

Když na oněch demonstracích vystupují po boku Palestinců etc. levičáčtí aktivisté, je to zcela přirozené a jaksi v řádu věci: progresivní levice má v Izraeli, respektive v jeho odhodlání se jen tak nedat, přirozeného nepřítele a sklon k antisemitismu je jím dán jaksi z podstaty. Skutečnými hvězdami těch výjevů a projevů jsou však deklarativní Židé, kteří na nich vystupují s kritikou Státu Izrael, často velmi ostrou a emocionálně prodchnutou. Svými vystoupeními a svým patosem dodávají protiizraelským protestům jakousi clonu, chránící je před obviněním z antisemitismu. Jako Židé jsou bráni jako autentický hlas judaismu a pomalu jako jediní židovští spravedliví mezi pomýlenými či zlo přímo páchajícími Židy, kteří zrazují své židovství, když obhajují a brání Izrael. K němu naopak tito „židovští disidenti“ necítí vůbec nic, nebo spíš tedy odpor a pohrdání. Často deklarují, jak se za ten stát stydí, jak trpí tím, co provádí, a jak se od něj distancují: ať již s ním mají něco reálně společného, nebo ne.

Zcela bez pochyby mají na své postoje a proklamace právo. Skutečnost, že je někdo Žid či Židovka, neznamená nic jiného, než že je někdo třeba Ital, Maďar nebo Arab. Jakákoli pošetilost kombinovaná často s určitým druhem hlouposti (byť jde bez výjimky o intelektuály) se jich týká jako kohokoli jiného. Jde však o to, že svými projevy představují skvělé alibi pro reálné antisemity. Slouží jim jako ospravedlnění pro odpor vůči židovskému státu, jenž přece nemůže vycházet z antisemitských pohnutek, když ho kritizují sami Židé. Dodávají pak, že jejich odpor je selektivní, že nepostihuje Židy jako takové, ale pouze Izrael, který ve skutečnosti je židovskou hanbou, které by se ti správní Židé rádi zbavili. A to přece nemůže být antisemitismus, protože kdo to má lépe vědět než sami Židé? Ti mohou pronést jakoukoli nehoráznost vůči Izraeli, ti ho mohou obvinit z nejhorších zločinů (ten nejhorší je, že vůbec existuje jako židovský stát), a vždy je to jen „kritika izraelské politiky“, nikoli antisemitismus.

Proč to ti lidé dělají, vědí samozřejmě nejspíš oni sami. Vyrovnat se s existencí a počínáním státu, který se rozhodl bránit a opravdu tak činí, přičemž ta obrana nutně nese také utrpení a mrtvé, není jistě jednoduché. Nabízí se ale i vysvětlení, že je za tím hlavně jejich marnivost: jejich „sebekritika“ jim nabízí plnohodnotnou vstupenku do společenství, kam chtějí patřit. Mezi lidi bez národa, identity a tradic, které ze sebe deklarativně svléknou, aby se připojili ke kolektivnímu pochodu, ve kterém by jim jen překážely. Už se to v dějinách stalo několikrát.

×

Podobné články