Obdivuhodné odhodlání v Srbsku

KOMENTÁŘ

Obdivuhodné odhodlání v Srbsku
Srbsko patří k zemím s tradicí protivládních demonstrací už od devadesátých let. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

V Srbsku už tři měsíce probíhají protivládní demonstrace, které postupně sílí. Vyvolala je nehoda na zrekonstruovaném hlavním nádraží ve druhém největším městě v zemi, tedy v Novém Sadu, kde spadla střecha a zabila patnáct lidí. Od té doby demonstranti, původně zejména studenti, požadují vyšetření události, zveřejnění dokumentace k rekonstrukci a zjištění, kdo za její zpackané provedení může.

Moc se k tomu ovšem nemá, a tak zároveň jsou demonstrace a chystaná generální stávka dokladem, že jedné generaci Srbů už došla trpělivost s tím, že v zemi fakticky neexistují svobodné volby a že politická reprezentace vedená prezidentem Alexandrem Vučićem už dekádu pouze posiluje svou moc, korumpuje okolí a de facto brání politické soutěži. Poměry v zemi jsou podobné těm, jaké panují v Maďarsku. Akorát u nás se to příliš neví, protože Srbsko leží spíše stranou českého zájmu (třebaže na vládní úrovni se Srbskem Česko samozřejmě čile spolupracuje).

 

Stávající demonstrace, jichž se účastní desetitisíce a napříč zemí jistě statisíce lidí, mají podobu jakési tiché tryzny za zemřelé v Novém Sadu. Každý den přesně v 11:52 (kdy se nádražní střecha zřítila) do značné míry „zamrzne“ život v zemi, lidé se zastaví, případně vystoupí z aut a ve městech se drží patnáct minut ticha – minutu za každou z obětí novosadského neštěstí. (Toto se odehrálo dokonce i na Silvestra přes půlnoc.) Nelze popřít, že jde o protesty kultivované, sice spontánní, ale formálně promyšlené a nakažlivé svou suverénní chytrostí. A i když už došlo k nějakým škodám na majetku, odehrávají se protesty prozatím v klidu a bez krveprolití. Nervozita ale stoupá, pomalu k prvním incidentům dochází. Studenti požadují také navýšení rozpočtů vysokého školství o dvacet procent. Vláda prezidenta Alexandra Vučiće tlaku zdola zatím odolává, ba naopak studentům vyhrožuje postihy: kupříkladu 21. ledna bývalá premiérka Ana Brnabićová prohlásila, že vláda připraví sto dva tisíce studentů o státní podporu a sedmnáct tisíc z nich o ubytování na kolejích.

Dlužno podotknout, že Srbsko patří k zemím s tradicí protivládních demonstrací už od devadesátých let, kdy se poprvé houfně protestovalo proti vládě prezidenta Slobodana Miloševiće. Největší demonstrace, vlastně ta doposud největší v dějinách postjugoslávského Srbska, proběhla 5. října 2000 jako první z celé série, která nakonec vedla k Miloševićově svržení. Tato éra demokratizace Srbska však skončila zanedlouho – vraždou premiéra Zorana Đinđiće v březnu 2003. Od té doby Srbsko znovu hledá svou demokratickou tvář. Jestli ji najde při současných protestech, není jasné: lidé v to doufají, jenže moc (která si samozřejmě svržení Miloševiće pamatuje stejně jako ulice), se rozhodně nehodlá jen tak vzdát. A co přinese generální stávka, je také zatím nejasné.

Podotkněme jenom bokem, že tuzemské přehlížení dění v Srbsku je dokladem jistého vymezení vlastního životního prostoru, o nějž se opíráme. Vždyť mnoho našinců s napětím či přinejmenším zaujetím sleduje současně probíhající protivládní protesty na sousedním Slovensku. Ani už snad nelze spočítat, kolikátý protest to od mečiarovských časů je – a současně nezbývá než obdivovat slovenskou společnost, že pořád v sobě dokáže, přes veškerou únavu, vykopat další sílu plnit náměstí a dávat o sobě vědět. Netýká se to samozřejmě celé společnosti, to by volby dopadaly jinak, ale nezanedbatelného jejího dílu jistě. Ta otázka je nasnadě: vydrželi bychom u nás totéž? Měli bychom dostatek kuráže a vytrvalosti protestovat? Ostatně stejně se lze tázat při pohledu na dění v Srbsku i na Ukrajině. Tamní odhodlání bránit se ruským provokacím a přesile zdá se nezměrné: vydrželi bychom my nikoli „pouhé“ tři roky, ale již jedenáct let bojů o vlastní hranice? Anebo bychom se vzdali? Není česká politika vlastně příliš konejšivá? Nestála by za více (našich) emocí?

Vyplatí se sledovat dění nejen za Moravou, ale taky za Dunajem, jednou se nám odkoukané znalosti mohou více než hodit.

×

Podobné články