Pouhý den poté, co Senát schválil novelu Lex Ukrajina obsahující nový trestný čin „neoprávněné činnosti pro cizí moc“, ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) ...
Začala oficiální kampaň před polskými prezidentskými volbami. První kolo bylo vyhlášeno na 18. května, kandidáti musí nyní shromáždit sto tisíc podpisů nezbytných pro registraci. Vedle německého volebního klání budou klíčovou evropskou politickou událostí první poloviny roku. Podaří se liberálům zakončit proces „dobývání státu“ z rukou konzervativců?
Polsko je stejně jako Česko parlamentní demokracií. Nicméně reliktem mocenských ambicí Lecha Wałęsy – prvního prezidenta zvoleného v přímé volbě – je velmi silné prezidentské veto, které dokáže každou vládu výrazně potrápit. Středo-levicová koalice Donalda Tuska právě nutnost kohabitace s konzervativním prezidentem Andrzejem Dudou vysvětluje nepříliš pozitivní bilancí prvního roku své vlády. Je to do velké míry manipulace, protože počet prezidentských vet se v posledním roce oproti letům minulým v podstatě nezměnil.
Duda nakonec podepsal i kontroverzní návrh státního rozpočtu na rok 2025, který kromě rekordního schodku přináší i omezení financování všech institucí, které Tusk ještě neovládl, včetně prezidentské kanceláře. Pro liberály je však dobytí prezidentského paláce nutností, pokud chtějí splnit své sliby – přemodelovat státní instituce, dokončit čistky ve státním aparátu a razantněji „zúčtovat“ se svými předchůdci.
Favorit a vyzývatel
Stejně jako v posledních dvou dekádách jsou lídrem průzkumů kandidáti vybraní dvěma nejsilnějšími stranami, jejichž střet představuje podstatu polské politiky. A stejně jako v minulých volbách do boje o nejvyšší post v zemi nevysílají své lídry, ale spíše politiky z druhé linie, či dokonce – v případě konzervativců – zcela mimo politiku.
Vládní Občanská koalice si v primárkách zvolila varšavského primátora Rafała Trzaskowského, který už byl neúspěšným kandidátem strany v roce 2020. Jasně porazil v zahraničí mnohem známějšího a zkušenějšího ministra zahraničí Radka Sikorského. Trzaskowského, byť nepřímo, podpořil sám Donald Tusk, který asi neměl zájem o další posilování pozice Sikorského a preferoval „ovladatelnějšího“ kandidáta.
Právo a spravedlnost si vytipovalo spřáteleného historika Karola Nawrockého, šéfa Ústavu národní paměti. Politici „těžší váhové kategorie“, třeba bývalý premiér Mateusz Morawiecki, se zdáli příliš opotřebovaní osmi lety vládnutí. V případě Nawrockého šlo ovšem ze strany PiS o riskantní krok, protože sáhlo po osobnosti většině Poláků neznámé. Ačkoli je polský Ústav paměti národa institucí svou velikostí a rozpočtem na úrovni mnoha českých ministerstev, přece jen byl Nawrocki poměrně úzce profilovaným státním úředníkem. Nicméně pro okruh členů a skalních příznivců konzervativců patří právě otázky historické paměti mezi nejdůležitější veřejná témata.
Nepochybným favoritem je od začátku Trzaskowski, jehož podpora dosahuje 35–40 procent a který dosud boduje i ve všech modelech pro druhé kolo voleb, což se ovšem dva měsíce od jmenování kandidátů začíná jevit jako handicap. Nawrocki může překvapit, Trzaskowski jen zklamat. Pro kandidáta liberálů je největší koulí na noze vláda Donalda Tuska, která má po roce vládnutí ve společnosti srovnatelně slabé hodnocení, jaké měli konzervativci po osmi letech. Tusk se tomu pokusil čelit znatelným vychýlením své kampaně směrem doprava – hovořil o ekonomickém vlastenectví, navrhoval omezení vyplácení sociálních dávek Ukrajincům, zdůrazňoval nutnost obrany hranic před ilegální migrací organizovanou za polskou východní hranicí, s úctou se vyjadřoval o polském „duchovním dědictví“. Co naplat, je natolik známý svými levicově-liberálními názory, že tyto náhlé proměny nepůsobí přesvědčivě.
Nawrocki svou energii zatím vkládá hlavně do toho, aby vůbec vstoupil do povědomí Poláků a také získal větší jistotu ve veřejném vystupování. Pokud Trzaskowského problémem je to, že jeho názory jsou všeobecně známé, Nawrocki trpí spíše tím, že voliči netuší, co si kandidát o velkém množství témat myslí. Ve svých vyjádřeních se zatím drží stranické linie s důrazem na posilování vztahů s USA a asertivitou vůči Bruselu ve jménu ekonomických a bezpečnostních zájmů země. Na rozdíl od současného prezidenta za PiS Andrzeje Dudy je kritičtější ke stavu polsko-ukrajinských vztahů. Zdůrazňuje, že pomoc Ukrajině v boji proti Rusku musí být spojená s větší obhajobou polských zájmů v ekonomické či historické oblasti. To je ovšem v polské politice posledních měsíců v podstatě standard, éra idealistického sbližování s Kyjevem, „bez ohledu na to, co dostáváme na oplátku“, je pryč.
Ten třetí
V několika posledních prezidentských volbách sehrál důležitou roli vždy „ten třetí“ – kandidát nepocházející z žádného ze dvou hlavních táborů, který naopak získává podporu mezi voliči hledajícími alternativu k mocenské hegemonii liberálů a konzervativců. V roce 2020 byl takovým lídrem Szymon Hołownia, bývalý novinář, dnes lídr koaliční Třetí cesty a předseda dolní komory parlamentu. Kandiduje opět, jenže už jako jedna z tváří vládního establishmentu. Takže lze jen těžko očekávat, že by mohl opět sehrát důležitou roli.
O to se hlásí spíše Sławomir Mentzen, jeden z lídrů Konfederace, jediné strany polského parlamentu, která dosud nevládla. Konfederace je konglomerát menších pravicových stran, v němž nejsilnější roli hrají nacionalistické a libertariánské proudy. Kombinací „svobodný trh – kritika Bruselu a důraz na státní suverenitu – vlažný přístup k podpoře Ukrajiny“ mohou do jisté míry připomínat české Motoristy. Pojí je také cílová skupina – mají nejsilnější postavení mezi mladými voliči. V posledních týdnech Mentzenova podpora roste a pohybuje se pohodlně nad hranicí 10 procent. Hraje mu do karet, že pro mladší voličské skupiny je Donald Tusk stejný „starý páprda“ jako Jarosław Kaczyński a že postupující sekularizace stírá dosud neprostupnou zeď mezi liberálním a konzervativním táborem.
Mentzen nemá zdaleka vyhráno. V posledních dnech se totiž do boje přihlásil ještě jeden kandidát – mediální celebrita a novinář Krzysztof Stanowski, šéf vlivné online platformy Kanał Zero. Stanowski ovšem svůj vstup pojal jako recesi: „Nechci být prezident,“ prohlásil, „chci do toho jít, abych vám ukázal, jak bídný máte výběr.“ Když „oni si z nás dělají každý den srandu“, odpovězme jim stejně, pokračoval. Stanowski ovšem není jen recesista. Ve svém vystoupení oslovil všechny, kteří mají už dost neproduktivní „kmenové války“ liberálů a konzervativců. Není zatím zřejmé, jestli svoji kandidaturu opravdu dotáhne do fáze realizace, první průzkum s jeho účastí mu dává jen necelá tři procenta podpory, nicméně dění v zemi může jeho šance spíše posílit.
Strašák vnějších vlivů
Evropou obchází „rumunský“ strašák cizího vměšování do národních voleb – a nevyhnul se ani Polsku. Na jedné straně liberálové rázně vyhlašují: „Nenecháme Rusy, aby nám zvolili prezidenta.“ Ministr pro digitalizaci navrhuje zakázat kvůli „šíření nenávisti“ hlavní opoziční televizi Republika a média napojená na vládu diskutují o možností „vypnutí“ Muskovy platformy X v Polsku.
Naopak konzervativci varují před zásahy ve prospěch Trzaskowského ze strany hlavních partnerů Polska. Začal tím ukrajinský prezident Zelenskyj, který během návštěvy Varšavy ocenil Trzaskowského (za jeho působení na pozici primátora Varšavy) a naopak se v rozhovoru ostře obul do kandidáta opozice za jeho výroky o tom, že by vstup Ukrajiny do EU a NATO mělo Polsko podmínit uznáním Volyňského masakru z roku 1944.
Hlavní kontext poskytuje ovšem právě zahájené polské předsednictví v EU. Jak píše Jędrzej Bielecki v deníku Rzeczpospolita, je stále více zřejmé, že „hlavním cílem polského předsednictví má být vítězství Trzaskowského ve volbách“. Tusk nutně potřebuje mezinárodní úspěchy, aby zakryl nepřesvědčivé domácí výkony. A Evropská komise je zase nakloněná tomu, aby ho v těchto snahách podpořila. Už dříve souhlasila, aby procedura nadměrného deficitu, do kterého Polsko spadne kvůli vysokému rozpočtovému schodku, byla uplatňována až ve druhé polovině roku. Případné výhry pro Polsko v Bruselu, jako je třeba zajištění evropského financování pro polský obranný projekt Východního štítu, mohou také přispět k úspěchu kandidáta liberálů.
Soudní gordický uzel
Cizí vlivy nejsou ovšem paradoxně nejvážnějším otazníkem, který nad polskými volbami visí. Problémem je vleklý spor o změny provedené v polské justici předchozí konzervativní vládou, které podle evropských soudů porušily princip soudcovské nezávislosti. Z těchto evropských rozsudků ovšem Tuskova vláda vyvodila, že část soudních rozhodnutí a některé z orgánů soudní soustavy prostě neuznává. Včetně příslušné komory pro kontrolní a veřejné záležitosti Nejvyššího soudu, která řeší volební stížnosti a schvaluje výsledky voleb.
Spor v této věci zasahuje do volebního procesu už nyní. Tuskova vláda totiž zadržuje hlavní opoziční straně finanční prostředky na letošní rok, které by měly posloužit pro volební kampaň Nawrockého. O co jde? Podle vlády a (vládou ovládané) Státní volební komise Právo a spravedlnost zneužilo na předchozí volební kampaň v roce 2023, kdy ještě bylo u moci, i státní aparát. Nicméně namísto tradičního uložení pokuty rozhodla o pozastavení celého státního příspěvku. Příslušná komora Nejvyššího soudu ovšem vyslyšela následnou stížnost konzervativců a nařídila ministru financí peníze vyplatit. V tuto chvíli trvá mezi jednotlivými orgány přetahovaná a vláda se pokouší pro své nerespektování soudního nařízení získat podporu Evropského soudního dvora. Mnozí komentátoři upozorňují, že takové jednání může mít destruktivní dopad na legitimitu voleb.
A pak se někdo diví, že se černým koněm klání může stát Krzysztof Stanowski se svým programem „vytrolit volby“…
00:01
