Nemáme děti kam dát, situace je kritická, říká starostka. Učit se bude v kontejnerech

Česko nemá problém pouze s kapacitami středních škol, místa začínají docházet i pro menší děti na základních školách. A problém není jen v Praze. „Jsme v naprosté bezmoci, ty děti není kam dát,“ říká v rozhovoru s deníkem Echo24 starostka středočeských Drahelčic Petra Ďuranová. Prvňáci tak skončí v příštích letech v kontejnerových třídách. V rozhovoru mimo jiné popisuje, jak může v české realitě vypadat snaha řešit současný problém výstavbou. Jen sehnat povolení trvalo obci šest let.

V Praze se často skloňuje s problémem kapacit i situace ve Středočeském kraji. Jak vypadá situace u vás?

Letos jsme neměli spádovou školu pro čtyřicet dětí mířících do první třídy. Okolní školy jsou absolutně plné, nemají možnost je vzít. Ty děti chodily poslední dva roky spolu do mateřské školky, Středočeský krajský úřad nám řekl, abychom těchto čtyřicet dětí rozmístili po celém Středočeském kraji, dokázal nám jako volnou školu nabídnout Kamýk nad Vltavou, který je od nás vzdálený osmdesát kilometrů.

Jak to chcete řešit?

Naše zastupitelstvo se k tomu postavilo čelem, jdeme cestou kontejnerové modulární stavby, která nám byla povolena na základě mnoha výjimek. Obec to bude stát 4,5 milionu ročně, celkový roční rozpočet máme 20 milionů.

To je tedy nějaké okamžité řešení, jak vidíte řešení dlouhodobé?

Připravujeme výstavbu nové školy. Nejprve je ale třeba říct, že jde o problém, který má kořeny už v devadesátých letech. Říkalo se tady tomu vnitřní Sudety, byly tu prašné ulice, žádná kanalizace, vodovod, plyn a rozpočet milion korun na rok. Nejdřív se vesnice začaly vylidňovat, vznikaly územní plány, které neřešily kapacity ve školách a pak se začalo stavět. Nikdo nepočítal s tím, že tu jednou školy budou chybět, naopak se po roce 1989 zavíraly. Územní plány ale neobsahovaly dostatečnou regulaci, v podkladové studii pro územní plán v roce 2000 totiž bylo uvedeno, že v obci bude maximálně 1000 lidí. Dnes už je to 1500 lidí, developerská výstavba je v polovině a podle demografické projekce stoupne počet obyvatel do roku 2030 na dvojnásobek.

V minulosti se nikdo neptal, ani pořizovatel územního plánu, okresní úřady či potažmo krajský úřad, kam ty děti budou chodit do školy či školky. Je ale nutné také říct, že Praha nás do škol nebere, zároveň však ti, kteří se k nám stěhují, pochází víceméně z Prahy, kde zase kvůli chybějící výstavbě není dostupné bydlení.

Chystáte tedy výstavbu nové školy, to je často zmiňované řešení, které však nepatří k nejsvižnějším. Jak probíhá proces výstavby ve vašem případě?

To je zásadní problém. Jako vedení obce tu situaci řešíme už od roku 2016, na základě demografických dat bylo zcela jasné, že sehnat školu ve středních Čechách bude problém. Prstenec kolem Prahy letos narazil do zdi. Jen v naší oblasti chybí přes 150 míst. Okolní školy jsou víceméně jednostupňové, což je další velký problém. V roce 2017 jsme tak od místního developera koupili pozemek, na to navazují pozemky ve vlastnictví České republiky, na to pak obecní pozemky. Celkem by to mělo být 5 hektarů. Od roku 2017 jsme tam plánovali výstavbu školy.

Přes ministerstvo školství jsme dopředu avizovali, že v naší lokalitě bude problém. Museli jsme změnit územní plán, začali projektovat, proběhla jednání na MŠMT, na Úřadu vlády. Museli jsme založit Dobrovolný svazek obcí s vedlejší vesnicí, která má problémy také, aby nám ministerstvo mohlo přispět vyšší dotací 85 % uznatelných nákladů. Nová škola je v současných cenách odhadnuta na 750 milionů včetně DPH. To je pro naši vesnici, která má v příjmech ročně 20 milionů, neskutečně velké kofinancování.

Plánovaní trvá od roku 2017?

Začali jsme čtvrtou změnou územního plánu. Tam se nám to významně zadrhlo – museli jsme prokázat na krajském úřadě, že je ta škola potřebná, jelikož ji stavíme na první třídě zemědělské půdy. To bylo čtvrt roku. Pak bylo zjištěno, že je tu v rámci statku sídlo sovy pálené. To znamenalo další znalecký posudek. Dále jsme řešili v rámci výstavby námitky k územnímu plánu, změna tak trvala 3,5 roku. Pak jsme museli vysoutěžit firmu, která zpracovala projektovou dokumentaci pro školu, následně jsme šli do povolovacího řízení a zase jsme se zadrhli na ochraně ZPF (zemědělského půdního fondu). Zákon osvobozuje z odvodu za odnětí ZPF dálnice, komunikace, silnice, ale bohužel už ne školy a školky. Museli jsme tedy vyřešit, jak jako obec platit státu co nejméně, je to pro nás tak další náklad. Další měsíce trvalo, když jsme museli sehnat sedláka, který si vezme tu ornici na své pole. To samozřejmě nikdo nechce. To jsou reálné věci, s kterými jsme se potýkali, než vám vůbec vydají stavební povolení.

Kdy by stavba měla být hotová? Už jste začali stavět?

Ještě jsme nezačali, teprve máme podané žádosti o dotace. Jak se navýšily ceny stavebních materiálů, bylo jasné, že stavbu školy z dotace MŠMT neufinancujeme. Žádali jsme tedy peníze od Operačního programu životního prostředí, první výzva má přetlak, na alokaci 1,5 miliardy je zažádáno o 6,5 miliardy. Tedy museli jsme jít do takzvané 163. výzvy OPŽP (operačního programu životního prostředí). Abychom tam vůbec mohli žádat, museli jsme zasáhnout do projektu a z naší školy, která byla energeticky nulová, udělat plusovou. Takže místo 58 fotovoltaických panelů jich tam máme 580. A máme tam fotovoltaickou elektrárnu. Na OPŽP žádáme o 140 milionů, na ministerstvu o půl miliardy. Očekáváme, že se škola otevře 1. 9. 2025.

Co tedy nakonec zbývá rodičům? Nabízí se jiné včasné řešení než kontejnerová přístavba, nebo se bude řešit příští rok to samé?

Příští rok nezbude, než pronajmout další kontejnerové třídy a bude nás to stát další peníze, které byly určené na kofinancování té velké školy. Počítáme s tím, že tu provizorní školu rozšíříme. Nic jiného nám nezbývá. Rodiče moc možností nemají, okolní školy jsou plné, Praha nebere, pro budoucí sociální komunitu se domnívám, že je škoda, aby děti byly rozházené po celém kraji.

Řeší i u vás rodiče situaci spádovou turistikou směrem do Prahy?

Já mám šest dětí. Roky jsem to řešila úplně stejně. Když jsem potřebovala dát děti do školy, do tři kilometry vzdálených Nučic, musela jsem je přehlásit k bratranci. Vždycky jsem věděla, že místní děti v okolí obce vezmou, přebývalo třeba deset dětí. Ale letos jich je poprvé čtyřicet, okolí je nevezme a já opět řeším i svého prvňáčka. Mám dvě možnosti, buď syna přihlásím do Nučic k bratranci a pak musím druhý den rezignovat, nebo tu školu musím postavit, anebo přehlásit do Nučic všechny místní budoucí prvňáčky, a pak se tam bude losovat.

Mohli bychom taky zavřít oči a dělat, že se nic neděje a nechat to na rodičích. Ti si můžou buď sjednat individuální výuku, jezdit osmdesát kilometrů do Kamýku nad Vltavou anebo si najdou soukromou školu. Anebo ho přehlásí někam do Prahy. Ta situace je opravdu kritická. U nás nikdo nehledal školu v Praze proto, aby byla kvalitnější, ale aby vůbec nějaká byla. Jsme v naprosté bezmoci, ty děti není kam dát.