Meditace nad štetlem z Kraví hory

Brno má letní bazén s určitě nejhezčím výhledem ve střední Evropě, koupaliště na Kraví hoře. Město se před ním vystavuje v celé své pozoruhodnosti, hledíte přímo na Špilberk s tím dodatečně dostavěným pseudohradem, pod ním vylézají věže brněnských kostelů, na které odsud mířili kanony Švédi, když z Kuhbergu čili hantecem Monte Bú obléhali štetl, jenž se slavně nedal. Po pravé straně je Žlutý kopec neboli Sandberg a stráně pisárecké s vilovou Masarykovou čtvrtí. Ta patří k nejkompaktnějším rezervacím funkcionalismu v Evropě, z čehož lze něco soudit o sociálních poměrech v předválečném Brně.

Protože kde jsou vily, tam jsou také lidé, kteří si je mohli dovolit, přičemž ty vily nejsou žádné baumaxové krabičky, nýbrž elegance sama. Vyústěním téhle měšťansky blahobytné části města je pak ten bazén, který ovšem tam je až od roku 1975 (do dnešní podoby se rekonstruoval na začátku let nultých), to se Masaryk zneutralizoval na Jiráska, a jeho čtvrť byla tedy Jiráskova, i když vztah českého tradicionalisty k historicky příliš německému Brnu byl velmi rezervovaný. Též obyvatelstvo se z velké části proměnilo a změnilo: především zmizeli oni Beamte, němečtí úředníci, kteří se na Šrajbecu (Pisárky jsou opravdu původně Písařova louka) zabydleli ještě před vznikem republiky (byla to i úředně „Úřednická čtvrť“), která pak dodala české etnikum, když se Stadt Brünn začal po roce 1919 překotně čechizovat nebo čechomoravizovat: šlo se na to podobně jako v Praze tak, že se k jádru úředně přidaly okolní vesnice a náhle měli Češi převahu. Beamte byli hned na jaře 1945 štandopéde odstraněni, ale sociální sešup brzy čekal i ty české lepší vrstvy. Tak se brněnská buržoazie historicky rozplynula do poloproletářské kaše, což se projevilo i na těch premiantských vilách, kterým všeobecně vůbec nesvědčí vítězný příchod lidových mas.

A samozřejmě zmizely bohaté židovské rodiny, ta nejelitnější složka brněnského světa, kam ony vystoupaly nejvýš a zanechaly po sobě obydlí, jež nyní působí jako fantaskní ozvěna neskutečně vytříbeného ducha a vkusu. A taky neskutečného kapitálu čili prachatosti. Tak jsou po Brně rozmístěny takové výstřední šperkovnice jako vily Löw-Beer, Tugendhat, Stiassni…, přepychové domy, které přišly o pány domácí někdy sotva pár let poté, co se do nich nastěhovali.

Kraví bazén je ideální místo, kde lze nad tím rozjímat, tím spíš, že je tam docela drahý „vlez“, jak se na Moravě říká vstupnému, přijde na dvě stovky, takže když jste dva, už to cítíte. Toto asociální opatření udržuje na druhou stranu jistou výlučnost a poklidnost onoho zařízení, ve kterém brněnská buržoazie, ať již stará, či nová, reálná i pomyslná, vystavuje slunci a vodě svá těla různé kvality, rozměrů a opotřebovanosti. Dopřál jsem si takového vystavování, nejsa ani trochu brněnským buržoou, nýbrž nanejvýš emeritním lumpenintelektuálem, jenž se plácl přes kapsu pro trochu toho potěšení. Využil jsem pro tento refreshing pauzy v nabitém programu festivalu židovské kultury Štetl, o kterém jsem psal už loni a nyní jsem si nemohl nechat ujít druhý ročník. Obcházel jsem tady ony akce spojené se vzkříšením stínů téměř vyhubeného brněnského židovského obyvatelstva, chodil po koncertech a přednáškách, jež se z povahy věci konaly na místě, kde kdysi ty rodiny žily. A i když v žádném případě neplatilo, že co Žid, to boháč, představuje taková procházka exkurzi po zaniklém světě velkoburžoazie, která během půlstoletí z Brna, toho ne zas tak velkého středostavovského města, udělala rachotící a z komínů čoudící tovární kráter, rakouský Manchester, jak se tomu vlnu produkujícímu štetlu také říkalo. Na začátku dvacátého století bylo v Brně sedmdesát textilních firem, malých, středních, velkých. Proletariát sílil a organizoval se, buržoazie bohatla a nahromaděný kapitál proměnila v luxusní životní styl, čímž pak poněkud jaksi ztrácela na dravosti. Samozřejmě ne všichni ti továrníci byli Židé, ti koneckonců přicházejí do Brna, které už bylo industriálně rozjeté od konce 18. století, tedy po prohraných slezských válkách (brněnská produkce sukna měla nahradit slezský výpadek), až po roce 1848, ale s nimi to naběhne na větší obrátky. To byl příběh rodiny Löw-Beerovy, rodiny Tugendhatovy a také Šťastných, tedy Stiassnich nebo Stiassných…

Ti přišli koncem 19. století do Brna z Bučovic, kde měli bratři Stiassni manufakturu, ale z Bučovic odešli za podivných okolností, když jeden z nich, Rudolf, zbil a vyhnal svou křesťanskou služku, což způsobilo v obci málem pogrom. Přestěhovali se tedy do Brna, kde měli v Bochnerově paláci v dnešní ulici Přízové firmu Gebrüder Stiassni na výrobu především pánských látek, suken, plédů a flanelů. Látky prodávali po celé monarchii a vyváželi až do Orientu, to nebyl tehdy problém. Po otcích zakladatelích převzali firmu synové Rudolf, Alfred a Ernst a vedli ji až do roku 1938. Alfred si spolu se svou ženou Herminou dal v roce 1927 navrhnout vilu od významného brněnského (narozeného v Malackách) architekta Ernsta (Arnošta) Wiesnera (1890–1971): ten v té době modernizoval Brno jednou modernistickou stavbou za druhou, asi nejpamátnějším dílem je na Ústředním hřbitově prazvláštní krematorium s trnovou korunou na obvodu; každý, kdo se projde do středu Brna, všimne si cihlového paláce Morava; v Praze na Bertramce od něho stojí vila s podivnou stanovou střechou. Vila Herminy a Alfreda Stiassnich v Hroznové ulici v Pisárkách je ovšem takových výstřelků prostá. To je vilový monument, decentně nazelenalý ležatý kvádr zasazený do obrovské zahrady, spíš zahradní palác než rodinný dům, svým způsobem demonstrace kapitálu ještě impozantnější než Tugendhat. Ale také konzervativnější, což znamená uzpůsobenější praktickému užívání, žádné onyxové stěny a obří prosklené terasy s minimalistickým nábytkem, ale taková rodinná vilka s patnácti pohodlně zařízenými pokoji pro čtyřčlennou rodinu, služebnictvo a pět osobních automobilů. A ovšem také bazén, který byl napuštěný, nikoli pro návštěvníky. Ti se ale mohou posadit na kamennou lavici do stínu katalpy trubačovité, což je takový exkluzivní strom, jestli to náhodou nevíte.

Rodina Stiassni užívala tu vilu deset let. V roce 1938 z Brna musela prchnout, zaválo ji to na různá místa glóbu, někteří potomci žijí v Hollywoodu, někdy se objeví v Brně a jdou se podívat, kde bydleli jejich (pra)dědečkové a (pra)babičky. Vila jim byla v roce 1939 zabavena, v červnu 1946 přešla do vlastnictví státu čili byla ukradena jako majetek „osob státně nespolehlivých“: Stiassni samozřejmě mluvili německy. V Brně se pak jejich domu říkalo „vládní vila“, ubytovávaly se tam návštěvy vysokého typu, jejich seznam by byl zajímavý. Po roce 2000 ji převzal do správy Národní památkový ústav, rekonstruoval ji s velkou pečlivostí a otevřel pro veřejnost. Je to trochu stranou centra, ale stojí to za to. Dobrá, ovšem drahá je kavárna pojmenovaná po architektu Wiesnerovi. Ten rovněž včas odešel, žil do smrti v roce 1971 v Liverpoolu, kde vyučoval architekturu.

Naprosté většině brněnských Židů se však včas odejít nepodařilo. Neměli kam, neměli na to peníze, doufali, že to nebude tak zlé. Brzy to bylo hodně zlé. V srpnu 1939 byl spisovatel a redaktor Lidových novin Bedřich Golombek u toho, když čeští fašisté vtrhli do kavárny Esplanade, kam ještě mohli chodit Židé: „V té chvíli vyběhl z kavárny starší šedovlasý Žid. Měl růžovou košili, byl bez kabátu, za ním vlály bílé šle, kalhoty měl vpředu rozepnuté a držel je sevřenou rukou, aby nespadly. Když vyběhl, propukl špalír v jásot a ti lidé, na pohled zcela slušní, zcela civilizovaní, se kterými byste za normálních dob byli bez ostychu mluvili, se rozpřahovali a dávali starému muži celou dobu pěstmi nebo dlaněmi mohutné zátylce anebo ho kopali. Běžel tou ulicí a ze všech stran se sypaly na něho rány. Nehlesl, ale najednou se svalil. Nevydal hlásky a byl mrtvý!“ Jmenoval se Pavel Drexler, byl prokuristou, takové typicky židovské zaměstnání, jako svého času Franz Kafka.