Žijeme v době „záchodové kultury“? George Steiner, velikán humanitní vzdělanosti, v Evropě nevidí budoucnost

Francouzsko-americký filozof kultury George Steiner, jehož kniha Jazyk a ticho vyšla nedávno v češtině, byl považován za posledního velkého humanistu. Ve svém díle se zabýval nejen výklady klasiků, byl rovněž pozorným kritikem vývoje západní kultury, zvláště té evropské. Sám se sice po druhé světové válce vrátil do Evropy, o zdejším světě však hovoří jako o postkultuře, o kultuře na ústupu. Důvodem není jen to, že se už nepíší velká díla a přinejlepším jsme komentátory cizí, někdejší velikosti, ale vlivem digitálních technologií, jimiž se Steiner zabýval v závěru svého životu, ztrácí lidé schopnost hlubokého čtení. Čtou sice stále více, ale stále méně to umí.

Celé video a audio podcastu Terezy Matějčkové ZDE.

Autorka Tereza Matějčková se v podcastu zabývá třemi stěžejními tématy Steinerova díla. Zaprvé vztahem antisemitismu a západní společnosti, zadruhé pojmem postkultury a související neschopnosti číst a zatřetí Steinerovým odporem vůči té filozofii, která tvrdí, že vše je sociální konstrukce. Takový základ humanitní vzdělanosti podrývá to, co má podpírat, a navíc maří schopnost rozvíjet se. Podle Steinera mizí důraz na to, že existuje rovina skutečnosti, jíž je třeba se podrobit a dále ji řečmi nerozmělňovat.

Potud je nečasový jeho přístup ke vzdělání, které by člověku nemělo dodávat sebevědomí, ale spíše mu je brát. V rozhovorové knize Dlouhá sobota poznamenává: „Důležité je, abyste se cítili velmi malí ve srovnání s objektivitou tam venku. V tomto ohledu jsem staromódní. Nepravidelná řecká slovesa se musíte učit se strachem. Na francouzském lyceu v New Yorku jsem měl skvělou učitelku řečtiny, která po nás házela křídu. Nevěřím, že se obtížná slovesa lze učit s láskou. Jsou nadaní lidé, pro které je to hračka. Ale my průměrní se musíme potit. Musíme se bát. Potřebujeme staromódní disciplínu při učení, a pak se z toho stane radost. Obrátí se to. Jednoho dne si řekneme: I já umím číst Homéra.“