Ty starýho filmaře nebudeš učit, kamaráde! O českém filmu debatují Hřebejk, Tauš, Pohl... a další

Americký režisér a scenárista Paul Schrader (napsal třeba Taxikáře) učinil nedávno významný objev. „Jsem ohromen. Právě jsem požádal ChatGPT o ‚nápad na film Paula Schradera‘. Pak jsem zadal Paul Thomas Anderson. Pak Quentin Tarantino. Pak Harmony Korine. Pak Ingmar Bergman. Pak Rossellini. Lang. Scorsese. Murnau. Capra. Ford. Spielberg. Lynch. Každý nápad, se kterým ChatGPT přišel (během několika vteřin), byl dobrý. A originální. A propracovaný. Proč by měli scenáristé měsíce sedět a hledat dobrý nápad, když jim ho umělá inteligence může poskytnout během několika vteřin?“ ptal se osmasedmdesátiletý Schrader svých facebookových přátel.

Hosty do debaty o stavu českého filmu jsem vybíral právě na základě toho, jak moc se jejich současná tvorba vzpouzí nápadům umělé inteligence. Těžko si totiž představit, že by ChatGPT vymyslel něco tak intenzivního a bizarního, jako je Amerikánka, nebo by byl štěstím bez sebe z tolika nechutností a sprosťáren, jež se objeví ve filmu Na plech. Také film, jako je Výjimečný stav, by se asi i robot bál vypustit do světa. Co tedy kromě umělé inteligence hrozí českým filmařům? A trpí český film spíše nedostatkem diváků, nebo odvahy? O tom jsme se bavili s režiséry Janem Hřebejkem, Jakubem Kronerem, Martym Pohlem a Viktorem Taušem, castingovou režisérkou a producentkou Majou Hamplovou a kameramankou Veronikou Donutkovou.

Takový Quentin Tarantino budoucnost filmu zrovna moc růžově nevidí. Nedávno řekl: „Co je teď vlastně film? Něco, co se hraje v kinech jen symbolicky po čtyři zasr... týdny? Dobře, a už ve druhém týdnu si to můžete pustit v televizi.“ To zní celkem fatálně. Je opravdu tak zle?

Tauš: Vím, jak to myslí. Rozhodně jsme v časech transformace toho, jakým způsobem se filmy dostávají k divákům. Jsme v období, kdy se redefinuje, co to vůbec znamená kolektivně sdílený zážitek. To proměnily už sociální sítě. Tarantino miluje tu klasickou kinematografii, na které vyrůstal, a z tohohle pohledu mu samozřejmě rozumím. Mně ale období takhle dramatických změn přijde strašně zajímavé a těším se na to.

V čem přesně bude zajímavé?

Tauš: Objevovat nové cesty, redefinovat, co to vůbec je film. Pro mě je to opravdu fascinující především v tom, jaký má audiovize dopad na mladého diváka ve smyslu edukace a síly obrazu. Ten má totiž opravdu největší sílu v historii. Mladí lidé nikdy nekonzumovali tak obrovské množství obrazů, jako je tomu dnes. To, co v minulosti byla třeba sochařina, kde jsme se učili o své minulosti a často nám výtvarné umění predestinovalo, jakým způsobem bude vypadat budoucnost, tak to se všechno dneska děje v rámci audiovize. Ta překážka je v tom, že jde současně o dobu, kdy mladí lidé filmy sledují na nadnárodních platformách, které prostě mají nějakým způsobem standardizovaný obsah. Je to vlastně korporátně definovaný vizuální jazyk, který se používá bez ohledu na to, jaký příběh se vypráví. Beru to ale jako výzvu.

Už nějakou dobu se predikuje, jak by to s filmy mohlo dopadnout. Jedna z teorií je, že se ty velké předpokládané hity budou uvádět podobně jako třeba muzikály, bude pět šest filmů ročně, u kterých se bude čekat velký komerční úspěch, a ty v kinech poběží celý rok. Může to být paradoxně přínosné i pro ty menší snímky, které se nebudou muset za každou cenu vtěsnávat do nějakých škatulek komerčního úspěchu. Ale je kino mrtvé? Říká se to už dlouho, lidé asi chodí do kina méně než dřív, ale když už přijdou, tak ta čísla nejsou vůbec špatná. Krásně nekorektní česká komedie Na plech měla výborný start, první víkend tu na ni přišlo pětašedesát tisíc lidí, to rozhodně není málo.

Pohl: Doufám, že film není mrtvé médium, protože teprve teď do toho média vstupuji, a doufám, že ještě budu mít šanci něco si zkusit. Na plech jsem opravdu cílil na mladé lidi, ať už tou mluvou, která je v tom filmu, někdo by asi řekl, že to je moc vulgární, ale myslím, že mezi lidmi se takhle běžně mluví. A především to bylo výběrem hudby. Oslovil jsem mladé české rapery ze skupiny Churaq Clique, což je taková vulgární parta, která je teď na vzestupu. A nám to, myslím, udělalo skvělou službu, opravdu to přitáhlo do kina mladé lidi, kteří by jinak na český film do kina nešli. Mají to jako událost, chodí tam spolu v partách, mají to jako zážitek, kino se směje, je to prostě celé spontánní. Myslím si, že přitáhnout mladé lidi do kina není úplně jednoduché, je potřeba jim dát něco, co chtějí, něco specifického.

Hřebejk: Tady padlo důležité slovo, tak to bylo i před těmi dvaceti lety, že to musí být trošku událost. I v době Pelíšků, které šly do distribuce, když ještě ani nebyly multiplexy. Dva roky předtím byl Kolja, který byl nejnavštěvovanějším filmem roku 1996. Měl premiéru v květnu a ještě další rok byl nejnavštěvovanějším filmem, což už se dneska nestane. Jak jsi říkal, je těžké dostat mladé lidi do kina. Když udělá Kuba Štáfek Vyšehrad, tak ta komunita už je na to předem nadržená. A Martyho film zase ukazuje, že dneska už tam nemusíš mít lidi, kteří jsou hvězdy. Bratři Oračkové nejsou největší hvězdy českého herectví, a stejně to zafungovalo.

Celá audio a video verze zde.

Zkrácená verze na YouTube zde.

Celý text si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME nebo od středečních 18:00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.