Válka slov

Politika amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho administrativy, ať už ji někdo vítá, nebo je jí pobouřen, obnažila slabá místa Evropy i České republiky. Ale ačkoli extrémní nepopularity dosáhl Trump hlavně u evropských politických elit, žádná pádná odpověď Evropy na radikální americkou politiku zatím nepřichází.

Od koho by ale vlastně měla přijít? Evropská unie má sice formálně prezidenta, tedy předsedu Evropské rady (upřímně, kolik z vás zná Antónia Costu?), máme také evropskou ministryni zahraničí Kaju Kallasovou a samozřejmě šéfku Evropské komise Ursulu von der Leyenovou – ale kdo by s ní o něčem podstatném jednal, když u jednání často není, i když by je správně měla vést? EU zkrátka není pro největší světové hráče relevantním politickým partnerem. Je nefunkčním hybridem, řízeným často politiky druhé ligy nebo „trafikanty“, kteří byli do bruselských struktur vysláni, aby nepřekáželi doma (u nás to byl Vladimír Špidla, ale je to i případ samotné Ursuly von der Leyenové, neúspěšné německé ministryně obrany). Američané tak logicky raději volí dvoustranná jednání s Brity, trochu s Francouzi, ve hře jsou Maďaři, na řadu nepochybně přijdou i Němci, až budou mít novou vládu. Evropští lídři deklarují podporu Ukrajině proti ruské agresi, zároveň vyjadřují svou nespokojenost s novou americkou politikou, přitom jsou si ale vědomi svých omezených možností a především své vojenské závislosti na Spojených státech, která se projevuje především v technologické rovině v podobě satelitní podpory a řízení vojenských operací.

Američané nám dennodenně a bez lítosti připomínají, do jak nezdravé závislosti se evropské země dostaly. Je to tvrdá lekce, že v politice je vždy něco za něco. Varování přitom bylo mnoho, evropské země přesto dál rozvíjely svůj socialistický svět regulací a přerozdělování, na jehož vrchol postavily Green Deal. Ani nové okolnosti je však nepřiměly této ideologie se vzdát – šéfka Evropské komise prohlásila, že z nastavených zelených cílů nesleví. Ti politici, kteří jsou svým voličům blíž a více zodpovědní, už ale začínají připouštět, že nelze financovat drahý sociální stát, Green Deal a zároveň zvyšovat nutné výdaje na obranu.

Zatím jsme jen v symbolické válce slov, slibů, propagand, v souboji staré a nové politiky (tedy kromě Ukrajiny, která prochází válkou reálnou). Je těžké se v tom nastalém chaosu orientovat a zachovat chladnou hlavu, ale bez racionálního a pragmatického přístupu řešení nepřijde.