Moravské Kopanice byl, a do jisté míry stále je, nejodlehlejší kraj Moravy, dalo by se říct konec světa, ultima Thule českých korunních zemí, které se tady, na svazích Bílých Karpat, dotýkaly již Orientu.
Foto: Jiří Peňás
4
V pražské Bubenči hořel dnes večer byt. Oheň zasáhl dvě místnosti. Hasiči ho dostali rychle pod kontrolu a poté dohledávali skrytá ohniska, uvedli na síti X. Zá ...
Hotel Kopanice vítal silvestrovské hosty, kteří se tam sjížděli na pravidelnou oslavu konce roku, již pojímají folklorním způsobem. Zpívají po večerech písně moravsko-slovenského pomezí, vyměňují si drobné darčeky a povídají si o tom, kdo před padesáti i více lety na Brízgalkách, což jsou takové seníky na Kysuci, udělal lepší brynzové halušky. Zasvěcenci tedy vědí, že jde o zasloužilé slovenské intelektuály zbojnického typu, kdysi vedené krásným Jánem Langošem, doplňované pražsko-brněnskou bohémou. Muži, původně jánošíkovského zjevu, nyní připomínají Gandalfy šedé, ženy jsou však stále krásné, ale není vyloučeno, že v někom mohou vzbudit chuť nechat si od nich třeba hádat z ruky, odstranit bradavici či kuří oko nebo zaklít hexenšus. Místem konání srazu je už totiž několik let pověstná Žítková, obec s posledním úředně potvrzeným výskytem lidových čarodějnic na území tohoto státu.
Místní variantě čarodějnic se tu ovšem říká či říkalo bohyně. To slovo neznamená, že by aspirovaly na božský status, i když to trochu také, nýbrž pochází to od „bohování“, tedy od dovolávání se či zaklínání Boha, což během svého úkonu prováděly. Více na východě, v bažinách na pomezí polsko-běloruském, kde dosud žijí, se jim říká šeptuchy, což je od šeptání, s nímž šepotavě pronášely magická zaříkávadla.
Je ostatně teorie, že i zdejší bohyně mají východní původ, přišly sem, do vylidněných kotárů s rusínským a východokarpatským lidem, po tureckých vpádech v 17. století: projevuje se to na výšivkách, nošení čelenek a právě v té lidové magii. Jsou to, či tedy byly to, dalo by se říci, praslovanské psycholožky, sociální pracovnice, konceptuální umělkyně, feministické průkopnice, alternativní zdravotní personál.
Tady v kopcích bělokarpatských zvaných Moravské Kopanice, v epicentru v roztahané obci Žítková, se tyto originální ženy vyskytovaly díky příznivé konstelaci národopisné a civilizační. Byl to, a do jisté míry stále je, nejodlehlejší kraj Moravy, dalo by se říct konec světa, ultima Thule českých korunních zemí, které se tady, na svazích Bílých Karpat, dotýkaly již Orientu, jejž představovaly Uhry, navíc Horní. Když člověk trochu vyleze na kopec, má šanci přehlédnout impozantní scenerii, která se přes Bílé Karpaty svalí do údolí Váhu, za nímž pak hned začíná fantastická sestava slovenských hôr, což ve federálně smýšlejícím nostalgikovi může vyvolat žal po ztracené společné vlasti. Rozumně ji však potlačí a připomene si, že existence státních útvarů je věc pomíjivá, stejně jako životy jejich obyvatel: co přetrvá, je pravda těch kopců a dolin, vrchů a svahů, které se tady vrství jeden na druhý, jako by někomu vypadly z batohu. Na těch okolních kopcích se ještě v polovině minulého století žilo roztroušeně v dost jednoduchých příbytcích, kterým se říkalo podobně jako tomu kraji kopanice, neboť všechno se tady dobývalo kopáním, každá louka je vlastně vykopaná z lesa, který se musel vykopat i s pařezy a kořeny, takže na nějakou zvláštní architekturu pak už nebylo sil, chuti ani investic… Kopanice, to byla primitivní usedlost sestavená z dřevěných, nahrubo otesaných trámů, proto drevenice, mezi které se namazala hlína, aby skrz trámy nefoukalo. Lezlo se tam přes pitvor, což byla taková temná předsíň, v jedné místnosti se spalo, v zimě i s dobytkem. Krb neměl komín, protože by chytla střecha, dým vycházel ven průduchy, takže když se zatopilo, bylo v místnosti plno kouře a lid vypadal jako uzený a také tak voněl. Muselo to být strašné a zároveň jaksi krásné. Když tam před sto lety, to už v Praze i Brně byla hygiena dost pokročilá, jezdili etnografové nebo muzikologové, mohli mít pocit, že se tady setkávají s indiánským kmenem, mluvícím praslovanským nářečím. Nebylo výjimečné, že tu lid byl negramotný a industriálním světem netknutý, možná i dost hrubý a neotesaný, ale zato si všechno, co potřeboval, uměl vyrobit sám, sám si uměl zazpívat a zajuchat, kozu a ovci podojit, pomodlit se k Pánubohu a třeba i názor na svět a vesmír v jednoduchosti a přímočarosti podat. No, a taky si rád přihnul, ten lid, o tom není sporu, ale v tom asi ten současný není moc jiný, v tom ostatním úplně.
Drevenice už na Kopanicích žádné nejsou, když, tak nově postavené, na ukázku, v jedné se prodávají ovčí sýry, ale o sezoně. Bohužel, ani bohyně na Žítkové už nejsou, poslední byla Irma Gabrhelová, říkalo se jí prý také Chlupatá, zemřela v roce 2001 v šestadevadesáti letech. Byla ze třinácti dětí, sama jich měla sedm. Posledních dvacet pět let byla vdova. Bohyňování prováděla do pozdního věku, obvyklou metodou bylo lití roztaveného vosku do studené vody. Z tvarů, které z toho vznikly, se pak věštilo a odhadovalo potřebné. O tom si tzv. moderní člověk může myslet své, ale důležitější byl nejspíš samotný zážitek z návštěvy a hovor psychoterapeutického typu. Navíc si odnesl nějaké byliny či zeliny, jak jim tady prý říkají, ze kterých si dělal čaj. To nikdy není na škodu. Pacient či klient se kromě toho dostal na čerstvý vzduch, prošel se hezkou krajinou, vyšel si trochu do kopců. Domek, ve kterém bohyně Irma žila, stojí, podařilo se ho zachránit, není to už drevenica, ale prosté zděné stavení, jedno z mála, které se zachovalo, jinak už je dílo zkázy dokonáno, marno mluvit. V sezoně se lze jít do domku podívat, je tam nejspíš prostý pokojík vesnického lidu kopaničářského, nějaké hrábě, vidle a past na upíry, ovšem sezona nebyla, tak to jen odhaduju. Náhradou dostatečnou nám byla krásná cesta po návrší, které z obou stran padá do údolí, jedno je slovenské, druhé moravské. Když je dobře vidět, lze hledět Slovensku až kamsi do brucha. Na druhé straně je dole Starý Hrozenkov, první ves na straně Cislajtánie čili Předlitavska čili u nás. Zajímavé je, že to pěkné jméno, Hrozenkov, nepochází od hroznů, ale od hrůzy. Blízkým průsmykem se několikrát během staletí valily divoké hordy nájezdníků z východu a jihu, kteří kromě multikulturního přínosu obvykle vylidňovali území, kam jen se dostali: kdo se jim hodil, toho odvlekli do otroctví, kdo ne, toho porubali. Tyto migrační vlny naivně používaly taktiku ozbrojených nájezdů, což se v současnosti nejeví efektivním. Tehdy ale mohly počítat s odporem, takže se na výboje patřičně vybavily. V září 1663 se právě zdejším průsmykem valila dvacetitisícová armáda osmanských Turků, kterým se postavila valašská domobrana sestávající z několika set tvrdých a odvážných chlapů. Padli prý do jednoho, jako Sparťané u Thermopyl. Jenom je otázka, jestli to někdo zvěstoval Lakedaimonským…
V naší době Žítkov proslavil román Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně, po němž jsem se marně sháněl v hotelové knihovničce. Paní recepční mi řekla, že to tady každý četl, ale nadšení to nevzbudilo, neboť si spisovatelka vymýšlela víc, než se sluší. Já ji hájil, že to je právo spisovatelky, ale paní recepční se tvářila odmítavě a doporučila mi knihu hrozenkovského faráře Josefa Hofera Bohyně na Žítkové, kterou v recepci prodávali. Je z roku 1913, nedávno vyšla v reprintu a je k bohyním velmi kritická, až nepřátelská, neboť podle osvíceného a modernou zblblého pátera (po vzniku republiky z církve vystoupil a stal se horlivým antiklerikálem) byly bohyně vychytralé podvodnice, které tahají z naivních klientů peníze, nic neumějí a jejich bohování, tedy zaklínaní a Boha dovolávání, z teologického hlediska rouhání, jsou jen triky a kejkle. Ale něco přece jen ho muselo na nich lákat a přitahovat, tak chodil v přestrojení do jejich chatrčí, předstíral, že si chce nechat hádat, ty ženy to prokoukly, o čemž on pak poctivě psal, takže se vlastně poněkud popíral. Nakonec musel uznat, že jsou to dobré bylinářky, a že když nic jiného, tak „mají pro každého vlídné slovo, dobrou radu a prospěšný lék“. Co by tedy pan farář vlastně chtěl? Když v roce 1947 v Luhačovicích umřel, nechal se pohřbít na hřbitově v Hrozenkově, odkud dávno odešel. Když ho pohřbívali, prý vypadl z rakve a byl celý černý… Bohyně neodpouštějí.
00:06
