Žurnalistika a ticho

KOMENTÁŘ

Žurnalistika a ticho
Ztráta schopnosti slyšet hlas ticha se může jednotlivci i společnosti šeredně nevyplatit, domnívá se Ondřej Štindl. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Echo slaví desáté výročí, možná jste to postřehli. Člověka to vede k úvahám, jak rychle plyne čas a jak rychle se všechno mění a zároveň jak se všechno vleče a nemění se vůbec nic. Nic originálního, každému to občas přijde na mysl. Otázku povahy času tu ale zodpovídat nebudu, nemám k tomu potřebnou filozofickou průpravu. Jednu výraznou proměnu, již běh těch deseti let přinesl, jsem si ale při těch výročních rekapitulací uvědomil.

Týdeník Echo má v zápatí stránek každého vydání od počátku heslo Journalism can never be silent. Jsou to slova ze známé sentence někdejšího šéfredaktora časopisu Time Henryho Anatola Grunwalda. „Žurnalistika nikdy nemůže být tichá, je to její největší přednost i největší chyba. Musí promlouvat a promlouvat hned, ještě když jsou ve vzduchu dozvuky úžasu, oznámení triumfu, stopy hrůzy.“

 

To heslo zní a znělo – hlavně v dobách počátků Echa – hrdě a vzdorně. Vyjadřovalo, myslím, odhodlání nenechat se umlčet ani v době, kdy sílila, jak se tehdy říkalo, oligarchizace zdejších médií. Vyjadřovalo, možná trochu přepjatým způsobem, přesvědčení, že k určitým věcem žurnalistika mlčet nemůže a také že se nesmí nechat umlčet. Tichost nebo ticho nejenom žurnalistiky jsou v tom smyslu důsledkem nějaké absence. Toho, že nejsou slyšet umlčené hlasy, které chtěly něco říct, názory, jež politická nebo ekonomická moc potlačila. Ticho jako vynucené prázdno.

Nevím ale, co slova „žurnalistika nemůže být tichá“ vlastně znamenají dnes. Jednak proto, že se mění obsah pojmu žurnalistika, ale i proto, že tzv. tradiční média ztrácejí vliv a vážnost ve společnosti a mění se způsob, jímž se ta žurnalistika dělá, ekonomický systém, ve kterém funguje, a tak dále a tak podobně. Možná především proto, že s proměnou toho všeho se nějakým způsobem mění či znejisťuje i představa toho, k čemu žurnalistika je, a společenské role těch, kdo ji dělají. A to znejistění se netýká jenom publika, ale i samotných žurnalistů, především jich.

Ale pořád platí, že nemůže být tichá. Bohužel. Najednou se to zdá daleko víc být její největší chybou, ne předností. Protože soudobá civilizace vede válku proti tichu a žurnalistika z principu nemůže nebýt její součástí. Ne nutně proto, že by byla hlučná, ale proto, že přispívá k množství hlasů, které se lidem cpou do hlavy a vytvářejí tam změť fragmentů, výkřiků, afektů a všeho možného dalšího, co ticho vytlačuje.

A ticho přitom není jenom absence umlčeného hlasu. Samo je hlasem. A také prostředím, v němž mohou zaznít hlasy, jež konstantní lomoz mediálního provozu (v nejširším slova smyslu) potlačuje k neslyšitelnosti, odhodlaný vyplnit každou příležitost k tichu, která by se v životech uživatelů mohla vyskytnout, včetně třeba usínání, nahradit je hlasy, zaznamenanými nebo zapsanými, jež si budou nárokovat místo a tříštící se „vytěženou“ pozornost. Je to paradoxní. Normy a zvyklosti společnost, jejíž „terapeutická kultura“ tak často mluví o cestě k sobě a naslouchání sobě, zhusta i banálním a narcistním způsobem, vytváří svět, ve kterém vnitřní hlas jednotlivce i to, o čem svým hlasem promlouvá ticho, nemohou být zaslechnuty.

Ta „netichost“ žurnalistiky je neodstranitelná, ticho skutečně popírá její smysl a jistě, ticho nepřinese žádnou tzv. informaci, a už vůbec nezaplatí složenky. A jestli někdo čeká, že mám na tohle žurnalistické dilema nějakou odpověď, tak nemám. Kromě té nejsamozřejmější a nejkrajnější, podle níž se nezařídím. Nevím. Věci se mění a někdy nečekaným způsobem. Pokud bychom zůstali jenom u toho očekávatelného, bude ticho v té „válce“ poraženo a žurnalistika a žurnalisté se na tom nějakým způsobem podíleli. Na druhou stranu – ztráta schopnosti slyšet hlas ticha se může jednotlivci i společnosti šeredně nevyplatit. Ale to asi taky všichni vědí, nebo alespoň tuší.

 

×

Podobné články