„Premiéry po čtyřicítce ubývají.“ Je střední věk synonymem pro frustraci?

Není krize středního věku jen výmluva, proč se někdo začne chovat bezohledně? Nebo je dokonce mýtem? Některým sociologům se nicméně podařilo ukázat, že v polovině života, tedy kolem čtyřicátého roku se s člověkem něco děje. Dokonce existují studie o tom, kterak je toto období ze všech nejtíživějších.

Důvody by se našly: člověk už stojí na vlastních nohách, ale také si může připadat životem lapen. Ještě mu dramaticky neubývají síly, ale už vidí stárnoucí rodiče. Ještě nevypadá staře, ale první známky úpadku jsou patrné. Ještě není nic hrozné, ale člověk už zažil první ochutnávku toho, co ho čeká. Což je možná horší, než kdyby hrůza již udeřila…

Barbara Bleischová, švýcarská filozofka, novinářka a moderátorka pořadu Sternstunde der Philosophie ve své letošní knize Střed života ukazuje, že za určitých podmínek to tak být nemusí. Tvrdí, že současný pohled na krizi středního věku je příliš určen ideálem mládí. Sama se opírá o antické hledisko, dle kterého je střední věk vrcholem života. Síly ještě neubývají, ale už máme zkušenosti. Ostatně podle Aristotela je střední věk proto nejplodnější fází.

Na pozadí antických teorií autorka navíc ukazuje, že nyní, teprve nyní, můžeme začít žít za sebe sama. V první části života to bývají druzí, kteří určují náš život. Odvedou nás do školky, školy, občas pomůžou s první prací, dlouho žijeme pod dohledem. Nejpozději ve druhé části života nám nezbývá než začít žít život z vlastních sil. Už se po nás nikdo neshání, nikdo nás nekontroluje, zjišťujeme, že na nás nikdo nečeká, že nic nejde samo od sebe. To sice nezní jako povznášející fáze, ale možná je tou vůbec nejfilozofičtější.

Kapitoly

I. „Kdo říká: ‚Je mi třicet‘ říká: stárnu.“ [úvod až 7:30]

II. Již jen nějaká krize nás může zachránit. [7:30 až 17:35]

III. Topologie středního věku [17:35 až 43:00]

IV. Spojenci středního věku: Ironie, generativita, údiv [43:00 až konec]

Celý text podcast najdete zde