Kontrola, důstojnost a eutanazie

KOMENTÁŘ

Kontrola, důstojnost a eutanazie
Prezident v pohledu na eutanazii vyjadřuje český konsenzus, domnívá se Ondřej Štindl. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Prezident Petr Pavel v úterý na setkání s veřejností v Třeboni potvrdil svou podporu uzákonění eutanazie. Vzhledem k okolnostem to mohlo být jen krátké vyjádření. „Já jsem už dříve odpovídal na tuto otázku jenom vlastním pocitem, který vycházel z toho, že jsem chtěl mít pokud možno co největší kontrolu nad svým životem.“ Pokud by se dostal do bezvýchodné situace, která by mu mohla přinést jen pokračující utrpení, měl by rád možnost odejít důstojně, „tedy způsobem, který si sám zvolím“, nechtěl by být udržován při životě, který by už neměl „nějakou kvalitu“. V dřívějších vyjádřeních prezident vysvětlil, že k tomu stanovisku dospěl také kvůli zkušenosti z doby, kdy umírala jeho matka.

Prezident v pohledu na eutanazii, myslím, vyjadřuje český konsenzus.

 

Zavedení aktivní eutanazie (tedy asistované sebevraždy) podle průzkumů podporuje víc než sedmdesát procent lidí v zemi. Jejich argumenty jsou zhusta podobné těm prezidentovým (alespoň tomu odpovídá moje dosavadní zkušenost). Možnost, aby mě lékař na mou žádost usmrtil (aktivně, nikoli pomocí dnes legálního a užívaného ukončení léčby), je vnímána jako krok k uchování si kontroly nad vlastní existencí, způsob, jímž se vyhnout krutým útrapám, jež umírání může přinést, uchovat si i v posledních chvílích důstojnost a autonomii.

Debaty o eutanazii se většinou vedou o praxi, již by její zavedení mohlo přinést, dá se přitom argumentovat kauzami ze zemí, v nichž je legální a koncipovaná šířeji než jako možnost pro trpící lidi v poslední fázi smrtelné nemoci. A některé ty kauzy jsou podle mě skutečně hrozivé, ukazují mimo jiné, že praxe eutanazie se může s deklarovaným cílem větší autonomie, kontroly a důstojnosti výrazně minout a že proces, který popsán literou zákona působí jasně transparentně a jaksi neprůstřelně, může v kontaktu s realitou zabřednout do, mírně řečeno, hodně šedé zóny.

Debatu si ale zaslouží i ty prezidentem vyjádřené a široce sdílené motivy. Nechci je nikomu rozmlouvat, smrt je velice intimní věc, možná ta nejvíc intimní věc – a může být zbytečné polemizovat s něčí životní zkušeností. A vůbec netvrdím, že neexistují situace, kdy uvažovat o eutanazii je naprosto namístě a zvolit ji je pochopitelné. Pokusím se jenom krátce formulovat, v čem mi argument kontrolou a důstojností někdy přijde ne nutně mylný, ale zjednodušující. O západních společnostech včetně té české se velice často a právem říká, že „vytěsňují smrt“. Moc o ní nemluví, snaží se ji udržet z dohledu, nepřipouštět si ji. Představa eutanazie jako aktu kontroly tomuhle (ne)vidění může vycházet vstříc. Je to způsob smrti chápaný ale jako vítězství nad smrtí, protože její příchod je řízený lidskou vůlí a zákony určenou formou, její povaha ukryta (vytěsněna) za nějakou proceduru. Pozitivní příběh o eutanazii je příběh o zkrocení smrti. Otázka ale je, jestli zkrotit smrt je možné, a pokud ano, jestli se tím zkrocením člověk taky o něco nepřipravuje, neplatí za ně nějakou cenu, neuzavírá se nějaké možnosti. Umírání člověka připravuje o důstojnost, jestliže důstojnost definujeme jako schopnost aktivně žít, být při tom nezávislý na pomoci druhých, schopný pohybu, samostatného myšlení a tak dále a tak dále. Cestou ke smrti, pokud si pro člověka nepřijde náhle, většina lidí o tyhle atributy důstojnosti přichází. Může to ale být i tak, že důstojnost umírajícího má jiné atributy a je definovaná a žitá nějakým jiným způsobem. Netvrdím, že to tak musí být vždycky, a nepopírám zkušenosti lidí, kteří třeba zažívali odchod někoho blízkého a vyšli z té zkušenosti s podobným postojem jako prezident Pavel. Nemám v pohledu na eutanazii jasno a jisto. Nejsem v tom ohledu zdaleka sám – smrt je pro nás živé velká neznámá. Domnívám se jenom, že debata o eutanazii by mohla být v širším slova smyslu produktivnější, kdyby byla vedena s vědomím, že nejasnost a nejistota k ní neoddělitelně patří.

×

Podobné články