Systém výsluh příslušníků bezpečnostních složek je už dlouho předmětem ostré debaty. Návrh na změnu současných pravidel, který by zvedl minimální hranici pro zí ...
Po více než roce je zde, zdá se, příměří v Gaze. Mohlo být dřív? To je lákavé říct prakticky vždy a všude. V tomto případě nikdo nepřinutil k dřívějšímu příměří Izrael, protože k tomu by ho nepřiměl nikdo jiný než Spojené státy, a ty ho nepřinutily. A nikdo nepřinutil k dřívějšímu příměří Hamás.
Máme-li měřit veřejné výzvy z úst různých hodnostářů či aktivistických hnutí, tlaku zvenčí čelil jen Izrael. Ofenziva Hamásu ztroskotala v zásadě ze dvou důvodů. Zaprvé, jejich strategie, že izraelský vojenský protiúder bude mít četné civilní oběti, což vytvoří tlak mezinárodní na Izrael, aby ustoupil, byla neúčinná. Izrael likvidoval Hamás rychleji a dalekosáhleji, než si tvůrci této strategie dokázali představit. A to tak, že dva z těch tvůrců, Ismáíl Haníja a Jahjá Sinvár, si dnes už nepředstavují nic.
Druhý hlavní důvod byl ten, že naděje Hamásu na to, že Izrael se stane terčem širší regionální války, se nenaplnila. Hizballáh je vojensky zdecimovaný Izraelem a přišel o spojnici do Íránu díky pádu Asadova režimu v Sýrii. A Írán sám zjistil při svých pokusech o masivní raketové nálety na Izrael, že jeho vojenské síly – aspoň ty konvenční, když jaderné zbraně zatím nemá – na Izrael prostě nestačí.
Amerika hrála ve válce roli pro Izrael zásadní, i když ne úplně jednoznačnou. Na jedné straně nikdy nepřestala Izrael podporovat vojensky, dodávkami zbraní a rozhodující přímou vojenskou podporou při odrážení íránských raketových útoků. Na druhé straně se co chvíli objevovaly informace, že Washington hrozí zdržením dodávek zbraní, pokud Izrael svou taktiku v Gaze neupraví. Těmto informacím tuším chybí jednoznačné objektivní ověření, nicméně byly tu momenty veřejné kritiky či snahy o mikromanagement svého spojence – Kamala Harrisová loni v březnu prohlásila, že „studovala mapy“ a že izraelské jednotky nemají vstupovat do Rafahu. Nakonec byl Sinvár dopaden a zabit právě tam.
Tohle mírné veřejné lavírování bylo jednoznačně spojeno s prezidentskou volební kampaní – demokraté řešili problém, že část jejich voličského jádra je výrazně protiizraelská. Nakonec to k ničemu nebylo – ani v Americe, ani v Izraeli. Nicméně své důsledky to mělo. Jak minulý týden připustil ministr zahraničí Anthony Blinken v rozhovoru s New York Times, „kdykoli se objevily veřejné neshody mezi Spojenými státy a Izraelem a vznikl dojem, že narůstá tlak na Izrael, viděli jsme, že Hamás couvl od dohody o příměří a propuštění rukojmích“.
Obecné přesvědčení i četné výroky politiků jsou jasné v tom, že republikáni jsou v podpoře Izraele jednoznačnější. Donald Trump nicméně velmi stál o to, aby vlekoucí se konflikt jeho prezidentování nenarušoval. Takže není tak úplně šokující, že Washington Post včera v prvních chvílích po zveřejnění dohody o příměří referoval, že nejmenovaný diplomat informovaný o vyjednávání „připisoval pokrok v jednání dílem i vlivu zvoleného prezidenta Donalda Trumpa. Řekl, že ,to bylo poprvé, kdy se Izrael ocitl pod opravdovým tlakem na přijetí dohody‘“. Nelze čekat, že Trump bude fanouškem nějaké izraelské hyperaktivní strategie.
Byla to strašná válka s množstvím civilních obětí mezi Palestinci. Ale co můžete čekat, když někdo unese 250 lidí? Unášení rukojmích je ta nejodpornější taktika, v civilizovaném jazyce neexistuje způsob, jak ji obhajovat, a to, že stát, který tu možnost má, se proti ní bude bránit maximální silou, je zcela samozřejmé.
Izrael je teď v nejsilnější pozici za desítky let. Což neznamená, že teď bude klid. Tak například vláda, která se nově chopila moci v Damašku, se zatím velmi snaží, aby ukázala světu přijatelnou tvář – vládu sice jistě islámskou, ale otevřenou světu, tolerující menšiny, neagresivní navenek. Nicméně masivní izraelské bombardování syrských vojenských objektů bezprostředně po pádu Asadova režimu svědčí o tom, že Izraelci nesentimentálně počítají s různými variantami vývoje a raději se pojišťují.
Tato válka potvrdila to, co už ta ukrajinská – že v některých místech dnešního světa pro země, jež chtějí přežít, prostě neexistuje náhrada za budování vojenské síly a obranyschopnosti. Koneckonců i Izrael čelil a čelí mnohonásobné početní přesile a nezapomeňme, že nad ní dokázal vítězit ještě dřív, než v 80. a 90. letech doopravdy zbohatl.
Dále – a to souvisí – ta válka potvrdila bezvýznamnost Evropy. Pro názornou ilustraci se můžeme vrátit třeba do loňského 30. září, kdy šéf EU pro zahraniční politiku Josep Borrell vydal prohlášení, že je třeba zabránit izraelské operaci v Libanonu, zhruba 30 minut předtím, než izraelské jednotky do Libanonu vstoupily. Ale to je jen komické. Máme tu závažnější příklad. Z íránského „ohnivého kruhu“ protiizraelských sil, které podporuje, zůstali akceschopní pouze jemenští Húsíové. Ze své vzdálenosti jsou ovšem schopní v zásadě Izrael pouze iritovat. To, čeho jsou účinně schopní, blokovat námořní dopravu v Rudém moři, představuje daleko větší problém pro Evropu než pro Izrael (i pro USA). Evropa s tím však není schopná dělat nic.
00:02
