Dědictví. Výhra, nebo prokletí
NEJLEPŠÍ TEXTY 2023
Stále častěji zaznívají požadavky, že dědictví je morálně problematické. Prohlubuje nerovnosti. V evropském kontextu se největší část dědictví vine několika generacemi. Kdo dědí, má náskok v životě.
Pro levicové strany by měla být dědická daň prioritou. Jenže kdo by čekal lítý boj s pravicovými stranami, může být překvapen. I ty by měly chtít zatěžovat dědictví vysokou daní. Vždyť jde proti základní ideji liberální společnosti: bohatství musí být kryté výkonem. Ale lidé argumentující z pravicových pozic přece jen spíš narážejí na hodnotový konflikt.
Dokonale to ztělesňuje politický filozof Robert Nozick, který výrazným způsobem ovlivnil pravicové smýšlení v druhé polovině dvacátého století. Ve svém raném díle tvrdil, že dědická daň je od ďábla, neboť zasahuje do práva disponovat svým majetkem. V pozdním díle, v němž ještě prohlubuje své libertariánství, však mínil, že když umíráme, máme velkou část odevzdat. Nechť další generace začíná z vlastních sil znovu.
120 000 eur pro každého
V současnosti není vůbec snadné narazit na myslitele, kteří by hájili dědictví, zato je spousta těch, kteří je odmítají jako nemorální. Příkladem je francouzský ekonom Thomas Piketty. Ten tvrdí, že když zdaníme majetek nad jednu miliardu dolarů devadesáti procenty, vytvoří se dostatek prostředků pro to, aby každému občanovi mohla být v pětadvaceti vyplacena částka 120 000 eur startovního kapitálu.
Právě to by mladým lidem dalo naději a také by se tím rozhýbala společnost. Piketty totiž mimo jiné upozorňuje na to, že žijeme nejen v politické, ale i ekonomické gerontokracii: v průměru dědí lidé v pětašedesáti letech, tedy typicky v době, kdy pominulo období největších investic i energie. Společnost promrhává obrovský potenciál tím, že i ti lidé, kteří dědí, dědí ve špatnou dobu.
