Premiér Petr Fiala (ODS) by se měl spojit se svým politickým rivalem Andrejem Babišem (ANO), respektive Patrioty pro Evropu v boji proti Green Dealu. Myslí si ...
Na zastávce čeká doktor Zavadil, za kterým do Buštěhradu jezdím obdivovat jeho kaktusy. Má jich plný dvůr a plnou garáž, stojí mu na stolech a policích, na parapetech za okny i před okny. Člověk se musí v jeho domku pohybovat velmi opatrně, raději na nic nesahat a o nic se neopírat. Říkám, že jeho dům je kaktusárium, dům pichlavých okurek a bodavých květáků, a že by mohl vybírat vstupné a požádat o zápis do knihy buštěhradských pamětihodností a kuriozit. Další pamětihodností jsou doktorovy houbové polívky. Poslal mi fotografii trsu houby vyrůstající ze ztrouchnivělého pařezu. K tomu napsal: To tě čeká.
Když vystoupím z autobusu, nejprve se jdeme jako vždy podívat do knihobudky, v níž vždy něco zajímavého najdeme, přestože si říkáme, že už další knihy tahat domů nesmíme, stejně je pak nemáme čas číst. Doktor je knihomol, kaktusář, mykolog, ornitolog a herpetolog, což je věda o plazech, žábách a obojživelnících. Nedávno mu v časopise Živa vyšel odborný článek o rozmnožování ropuch na Kladensku, z čehož měl velkou radost, tedy z toho, že tam jsou a že se jim tam daří. Žijí v tůních a mokřadech postindustriální krajiny hald a proláklin, barabizen a zbořenišť, chátrajících továrních hal a bortících se plotů, v krajině, do níž je Buštěhrad zasazen jako zaprášený kaktus do květináče z ojeté pneumatiky.
Dům doktora Zavadila je takové kaktusárium, místo pichlavých okurek a bodavých květáků, klidně by mohl vybírat vstupné a požádat o zápis do knihy buštěhradských pamětihodností a kuriozit.
Foto: Jiří Peňás
Musíš sem někdy přijet na jaře, to je úplně něco jiného, říká mi doktor, ale mně nevadí, že sem jezdím v čase, kdy má všechno barvu hlíny a rozježděného bahna. Stojíme na terase buštěhradského zámku, odkud je úžasný výhled na výseč české kotliny, toho lavoru, jehož okraj tvoří zámecký park, který příkře padá dolů k rybníku na venkovskou náves. Kdysi to tu mohlo být impozantní, možná že se tu stavěla malá Itálie, malé Toskánsko, neboť stavitelkou toho zámku byla „vévodkyně toskánská“, což když se řekne, vzbuzuje to údiv. Kde se tady vzala, to by bylo na dlouhou a možná trochu zbytečnou pasáž, třeba na ni ještě někdy dojde. Ani doktor Zavadil, který je jinak velký vzdělanec, v tom neměl úplně jasno, ale zato věděl, že Buštěhrad se ještě v 19. století jmenoval Buštěves, ale pak snad z důvodů zvýšení turistického ruchu a prestiže byla ves nahrazena hradem. Co znamená Buště, jsme se pak šli zeptat do informačního centra, které je na zámku, jenž se celý složitě opravuje.
V jedné vitríně tam vystavují pivní lahve a nálepky z buštěhradského pivovaru. Pivo bylo vyhlášené tím, že ho dokázali pít jenom horníci a hutníci na Kladně, neboť těm to bylo jedno, ti vypili všechno. Bohužel pivovar zanikl již v roce 1967, skelet jeho budovy je opuštěný a žalostný, ale kdyby se o něj někdo postaral, byl by ozdobou města. Jest to totiž pivovar barokní, navržený architektem zvučného jména Anselmo Lurago. Doktor Zavadil říkal, že ho pacholci už skoro zbořili, ale odpor lidu buštěhradského jim v tom zabránil. Mezitím jsme se dozvěděli, že Buště souvisí s Buškem, kterému ves za raného středověku asi patřila, ale nebyl to ten Bušek z Velhartic. Jak se ves v názvu proměnila na hrad, je ale zahalené tajemstvím.
Foto: Jiří Peňás
Já navrhl, že by to mohlo souviset s tím, že tady měli v exilu posledního korunovaného francouzského krále, Karla X. Toho takzvaná červencová revoluce 1830 vyhnala z vlasti a on pak objížděl Evropu a čekal, kdy se bude moci vrátit, což se už nestalo. A protože mu císař Ferdinand nabídl azyl v Praze, tak se dostal do Buštěhradu (tedy Buštěvsi, ale s tím si asi hlavu nelámal), kde strávil na zámku rok 1832, neboť to tu bylo nejspíš příjemnější než na dosti zanedbaném Pražském hradě. Na jaře a v létě určitě, kraj byl zemědělský, pole úrodná, větry příznivé, rozkvetlé sady a lučiny. Ideální místo pro poskytnutí pohostinství vyhnanému francouzskému monarchovi a jeho dvoru: byl mezi nimi i Joachim Barrande, náš sběratel a znalec trilobitů a hypotetický tatínek Jana Nerudy, tady v Buštěvsi ovšem učitel a vychovatel králova vnuka Jindřicha, hraběte ze Chambord, věčně čekajícího legitimního krále Francie. Lze si představit, jak si tito vznešení pánové občas vyšli do parku buštěhradského zámku, postáli na terase, pohlédli do krajiny. Zámek vypadal pravděpodobně jinak než nyní, park též, ale tak to chodí.
My jsme s doktorem Zavadilem překlopýtali kolem ohrady a stavební jámy a postavili se zády k zámku. Bylo docela jasno, takže v dálce byl vidět půlkruh české kopcovité mytologie: Milešovka, pak Sedlo, Vlhošť a Velký a Malý Bezděz, za stromem vylézá hrbol Řípu. Doktor mě ještě upozorňuje na bílou skvrnu, která by měla být kostelíkem v Budči, kde se prvně učili Češi gramotnosti. Jsem tím dojat, představuju si, jak se odsud asi dalo hledět na pohyby prvobytně pospolných kmenů, lstivých Pšovanů a krvelačných Lučanů, se kterými se Češi utkali v bitvě u Turska, jejichž sten a hlomoz mohl být slyšen až sem na buštěhradské hradiště, kdyby tu tehdy nějaké hradiště stálo. Hrad tu ovšem měli, ale až středověký a spíš to byla tvrz, zato s pořádnou čtyřpatrovou věží, která trčí ještě na vyobrazeních z 19. století. Hrad vypálila saská soldateska, když se tudy v květnu 1632 stahovala z třicetileté války. Do jeho trosek si přičinlivé obyvatelstvo vystavělo domky, takže celá jedna čtvrť Buštěhradu je vlastně obydlený hrad, po kterém zůstala sem tam nějaká zídka, krakorec, možná i ozdobný prevét čili kadibudka.
Foto: Jiří Peňás
Protože na Buštěhradu je zajímavé, že se v něm nalézá tolik věcí, které jsou kontrastní a jinde by byly daleko od sebe, ale tady je osud scuknul dohromady a položil k sobě. Zaniklý hrad pohlcený vesnicí, kousek dál monumentální zámek, který přivedl do vězení kometu české politiky Davida Ratha, pak ty dva rybníky, které se vlily do české literatury, a kousek za nimi buštěhradská halda, umělá stolová hora z kladenské strusky, která tam tiše dřímá jako v nějaké obrovské zemské urně. A hned za silnicí a polem na dohled Lidice, takže toho dne bylo z buštěhradského návrší vidět, jak hoří, a bylo slyšet křik lidí přepadených ve své vesnici. A ten křik slyšel malý Ota Pavel, který se ovšem tehdy jmenoval Otto Popper. Bylo mu dvanáct a bydlel s rodiči a babičkou Malvínou a dědou Ferdinandem dole u rybníka, ve stavení, kde je teď pamětní deska s hlavou dospělého Oty Pavla, v pořadí druhá, tu první ukradli v roce 1996 sběrači kovů. V tom domě žily tři generace buštěhradských Popperů, těch českých landesjuden, venkovských Židů, kteří se už moc nelišili od svých českých sousedů – no, možná v nich bylo více elánu podnikatelského. Tím překypoval i Leo Popper, který se tady v Buštěhradu narodil a na začátku okupace se sem vrátil z Prahy s rodinou, Hermínou (ta Židovka nebyla) a třemi kluky, Jiřím, Hugem a Pavlem. Celý ten dolní okrsek buštěhradský se dvěma rybníky a topoly a rozpadající se budovou pivovaru je prostorem vzpomínek, z nichž Ota Pavel sepsal ty své dojemné povídky, které zacloumají s každým čtenářem od sedmi do devadesáti let.
Takže jsme sešli s doktorem Zavadilem dolů k rybníku a chvíli jsme tam stáli a pozorovali vodní ptactvo. V povídce Kapři pro wehrmacht Ota Pavel píše, že do toho rybníku byl jeho tatínek zamilovaný jako do slečny, že kolem něho zamilovaně chodil a krmil své kapry žemlí a volal na ně: „Tu máte, kluci, na. Na.“ Hned na začátku okupace mu rybník sebrali, pak už rybník nebyl jeho. V té povídce, kterou Ota Pavel napsal v srpnu 1967, když se léčil ze svých záchvatů, jeho tatínek slavně zvítězí a v noci před odjezdem do Terezína probudí malého Pavla a jdou vysekat v zamrzlém rybníku díru. Kapři, kteří se potřebují nadechnout, připlují, tatínek se s nimi zdraví, mazlí se s nimi v křišťálové vodě a pak je jednoho po druhém vytahuje a vkládá do připravených pytlů. A tento výjev se odehrává za mrazivé měsíční noci, krátce po Vánocích, které se u asimilované a židovsko-křesťanské rodiny Popperů slavily, takže to byl zázrak vánoční, u něhož není důležité, jestli se skutečně stal, ale jestli v něj chceme věřit.
Doktor Zavadil pak řekl, že je čas jít na polívku. Víš, jak se ta houba jmenuje? Řekl jsem, že ne, asi holubinka. Penízovka sametonohá, Flammulina velutipes, pravil, zimní houba, výborná. Merci, jsem poctěn. Jako sám Roi de France.
00:01
