Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
„Dějiny se nikdy neopakují, ale často se rýmují“ je postřeh Marka Twaina. Stále není jasné, co se přesně událo při vzpouře žoldáků Wagnerovy skupiny. A možná se to ani nikdy nedovíme. Téměř před 106 lety došlo v Rusku k překvapivě podobné události, jež vešla do historie jako Kornilovova aféra. O tom, co se vlastně tehdy stalo, debatují historici dodnes.
Lavr Kornilov byl ruský generál povýšený v červenci 1917 na vrchního velitele ozbrojených sil. Stejně jako dnes se Rusko nacházelo uprostřed války, jež se zdaleka nevyvíjela podle jeho představ. V únoru 1917 proběhla revoluce, car Mikuláš II. byl svržen a Rusko se stalo republikou. Nová prozatímní vláda se však cítila vázaná spojeneckými závazky, a ve válce tak pokračovala. Na začátku července spustila takzvanou Kerenského ofenzivu, nazvanou podle ministra války Alexandra Kerenského. Ta skončila pro Rusko katastrofou a naprostou porážkou. V Petrohradě vypuklo levicové povstání, které se podařilo potlačit. Jedním z bonusů bylo rozprášení bolševiků. Lev Trockij se ocitl ve vězení, Vladimir Lenin utekl do Finska. Po konci povstání rezignoval předseda vlády – kníže Lvov a na jeho místo nastoupil právě Kerenský, jenž záhy jmenoval Kornilova novým šéfem armády.
Vláda se stále nacházela v těžké situaci. Válka byla stále více nepopulární. Kerenský se navíc musel dělit o moc s Petrohradským sovětem. I když prozatímní vláda byla všeobecně považována za tu legitimní, sovět měl podporu širokých mas, hlavně dělníků, ale i vojáků a námořníků. Mohl tak blokovat vládní rozhodnutí. Revoluční snažení taktéž podrývalo situaci na frontě. Velitelé si stěžovali na zrušení tvrdých disciplinárních trestů, včetně trestu smrti a na zřízení výborů vojáků, které vetovaly nevyhovující rozkazy.
Koncem srpna se Kornilovovy jednotky vydaly na pochod z fronty na Petrohrad. Podobně jako šéf wagnerovců Jevgenij Prigožin tvrdil, že jeho cílem není svržení vlády. Údajně pochodoval s cílem vyřešit chaotickou situaci v hlavním městě a posílit pozici prozatímní vlády. To znamenalo zničení moci Petrohradského sovětu. Dodnes není zcela jasné, zda Kornilov opravdu chtěl podpořit pozici prozatímní vlády či plánoval sám se ujmout moci a nastolit vojenskou diktaturu.
Také není zcela jasná role Kerenského. Někteří historici tvrdí, že Kornilov se vydal na pochod na rozkaz Kerenského, či alespoň s jeho tichým souhlasem. Dne 25. srpna Kornilov vydal rozkaz obsadit hlavní město, rozpustit sovět a odzbrojit petrohradskou posádku, kterou považoval za prolezlou bolševiky. Kerenský však odsoudil Kornilova jako zrádce a zbavil ho funkce. I pokud Kornilov předtím neplánoval svrhnout legitimní vládu, nyní byl proti ní v otevřené rebelii.
Znovu tu máme paralelu k Prigožinovi. Ten se také vydal na pochod s odůvodněním, že chce nastolit pořádek v hlavním městě, v jeho případě ve vedení armády. Putin jeho akci ale odsoudil a prohlásil ho za zrádce a povstalce.
Kornilovův puč také skončil náhle a neslavně. Odbory železničářů sabotovaly přesun jeho jednotek. V armádě narostla dezerce, když se ukázalo, že Kornilovova akce nemá podporu Kerenského. Kornilov a dalších asi 30 důstojníků bylo zatčeno mogilevským sovětem. V Mogilevu v té době sídlilo velení ruské armády.
Celá aféra vedla k definitivnímu oslabení prozatímní vlády. Kerenský ztratil podporu armády. Zároveň ve strachu z Kornilovova puče nechal propustit všechny zavřené bolševiky, včetně Trockého, a dokonce je nechal vyzbrojit, aby mohli bránit Petrohrad před Kornilovem. V říjnu pod velením Trockého a z Finska se navrátivšího Lenina svrhli bolševici Kerenského zbraněmi, které jim sám vydal.
Vladimir Putin sice nepředal zbraně svým potenciálním nepřátelům, jenže ti je již dávno mají. Během včerejška začaly vyplouvat na povrch obrysy dohody mezi Prigožinem a Putinem. Prigožin a jeho wagnerovci odejdou do běloruského exilu. Rusko za to již zrušilo jejich stíhání a jejich tažení na Moskvu, při kterém zemřelo minimálně 13 příslušníků ruské armády, zůstane bez větších důsledků.
V pondělí večer měl Putin krátký projev k národu. V něm znovu odsoudil wagnerovce, ale zároveň dal jasně najevo, že se jim nic nestane. Ruská vláda právě ztratila monopol na násilí. To vždy vede k většímu chaosu a nestabilitě.
Není tak vyloučeno, že se někdo pokusí o repete. Může to být sám Prigožin. Nebo třeba Čečenci Ramzana Kadyrova či Národní garda Viktora Zolotova. O těch se říká, že jsou Putinovi věrní a osobně na něm závislí, ale to se říkalo o Prigožinovi také. O převrat se může pokusit nějaký charismatický frontový velitel či třeba nespokojení důstojníci zpravodajských služeb. Každý, kdo měl takové myšlenky, po víkendových událostech vidí, že stačí trocha umu a pevnější nervy a může to tentokrát vyjít.
Ještě jedna historická paralela, tentokrát z Jižní Ameriky. Koncem června 1973 v Chile proběhl neúspěšný pokus o puč. Podařilo se ho během pár hodin potlačit, ale akce fatálně oslabila socialistickou vládu prezidenta Salvadora Allendeho. V září Augusto Pinochet využil zkušenosti ze zpackaného pokusu o převrat a zorganizoval svůj vlastní, tentokrát úspěšný.
00:01
