Právo na azyl narazilo na hranice
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
NOVÁ EVIDENCE
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) přišla s poměrně kuriózní zprávou. Oznámila povinnost evidence tvůrců audiovizuálního mediálního obsahu, jako ...
Loni běžel v tuto dobu i v českých kinech film slavné polské režisérky Agnieszky Hollandové Hranice. Opravdu sugestivním způsobem v něm režisérka vylíčila drastické poměry, které už několik let existovaly (a stále existují) na polsko-běloruské hranici, kde se tisícovky lidí původem především z Blízkého východu snaží dostat z jedné strany na druhou, tedy do vysněné Evropy.
Polská cesta je mimořádná tím, že jde přímo o diverzní a nepřátelskou akci třetího státu, tedy Běloruska (a Ruska), jehož režim našel velmi vychytralý způsob, jak destabilizovat, či aspoň velmi potrápit k němu kritickou zemi. Používá přitom metody, kterou jim de facto Evropa, ta západní, před lety poskytla a nabídla. Německé, ale nejen německé, otevření hranic v roce 2015 vytvořilo precedent, který vyzval k pochodu směrem k Evropě zástupy třetího světa. Masová migrace přitom úplně obrátila naruby smysl práva na azyl, neboť to bylo postaveno vždy na individuálním a posuzovatelném nároku, který přitom nebylo možné u takové nesrovnatelné masy naplnit. Dogmatici práva však na něm trvali i do sebezničení: podle pravidla „fiat iustitia et pereat mundus“, tedy ať je učiněno právu zadost, třebaže zanikne svět. Tato horoucí idea prostupovala snímkem Hranice. Film byl vedle mistrovského umění citové manipulace zjevnou kritikou konzervativní polské vlády, která se chovala – prostřednictvím pohraničníků a státního aparátu – krutě, nelidsky, nehumánně, režisérka mluvila v rozhovorech i o fašismu a neskrývala své opovržení.
Skutečností je, že polská vláda Práva a spravedlnosti se snažila, aby do země proniklo co nejméně ilegálních migrantů, což v reálu vyvolávalo ony drastické scény, které pak umělecké dílo velmi působivě znovu inscenovalo. Nelze asi říci, že jeden film prohrál polským konzervativcům volby, ale lze uznat, že asi žádná vláda by si nepřála, aby renomovaný režisér natočil tak srdceryvnou obžalobu její bezcitnosti. Byl to film, po jehož zhlédnutí byla jakákoli rozumná debata o migraci – a zda se jí bránit – velmi obtížná. Plačící děti u ostnatého drátu, zoufalí lidé snažící se překonat zátarasy, štěkající psi, nelítostné pohledy strážců hranic. Hranice mezi angažovaným uměním a propagandou se zde zcela smyly a zmizely. Lukašenko a podobní si mohli mnout ruce.
Po roce vláda, jejíž vznik s největší pravděpodobností Agnieszka Hollandová uvítala a brala jako vládu jí nepochybně bližší, tedy liberální vláda Donalda Tuska, oznámila, že chystá dočasné pozastavení práva na azyl. Toto ryze neliberální opatření se má týkat právě těch lidí, kteří nelegálně překročí onu hranici s Běloruskem, kterou tak sveřepě bránili konzervativci. Liberálové to přitom v minulém roce nečinili s o nic menší tvrdostí, ale navíc nyní ještě chtějí suspendovat právo na azyl! Věc, kterou si ve vládní pozici jen tak netroufne ani nejtvrdší odpůrce migrace, neboť má za to, že jde o svatý grál evropské humanity.
Tuhle evropskou humanitu však právě nejvíc ničí ti, kteří z ní udělali past, do níž se propadá se vší pyšnou, a přitom omezenou namyšleností. S níž ale točí srdceryvné filmy.