Po oddělených záchodcích zrušme i pravopis

Nevyhlížím stáří s toužebnou dychtivostí Květy Fialové, ale zrovna začátek září bývá doba, kdy související nepopulární biologické procesy beru na milost. Dobře: starý člověk chátrá, chřadne, schází a odchází. Ale mladý člověk musí do školy. Co se týče škol, líp už bylo. Je poměrně zvláštní a dost strašidelné si připustit, že výsledkem tří dekád křižáckých tažení za kvalitnější vzdělávání je jeho demontáž řízená ministerstvem školství; že porevoluční depolitizace a demokratizace vyústily v politickou výchovu zas jiného druhu. Možná to nějak tkví v podstatě věcí samotných, že v sobě nesou svůj vlastní pravý opak, který lze neopatrnou manipulací – nebo zpupností – vypustit ven jako džina z lahve. Čím je povrch bělejší, tím bývá džin černější.

Letošní září jsem víc než jindy ráda, že jsem dost stará na to, abych se nemusela účastnit povinného velkého pochodu vpřed od „memorování“ (tedy získávání faktů, tréninku mozku a disciplíny a následného celoživotního vytěžování všeho, k čemu se právě disciplína a obsáhlé znalosti hodí) k „dovednostem a kreativnímu zacházení s informacemi“. Bekovým modernizátorům bohužel vypadla drobnost: myšlení JE spojování faktů. Kdo nezná fakta, myslet nemůže.

Kde se ubere na znalostech, přidá se trocha předvybrané politiky. S tou duhovou vypomohl zase resort Válkův zrušením povinně oddělených toalet. Před očima vidím náctileté dívky, jak čile a sebevědomě vbíhají na společné záchodky, jistě uzamykatelné, odhlučněné a vybavené odpadkovými koši na všechno, co tak někdy lidé s dělohou potřebují, jak si v naprostém klidu a ležérní uvolněnosti zařídí vše, co musí, a přitom si před zevlujícími, ale rozhodně nezírajícími vrstevníky (četli plakáty v pražském metru) vůbec nepřipadají trapně. Nakonec se všichni chytnou za ruce a za budovatelského řinčení školního zvonku se svorně posunou blíže k nebinárnímu středu, přesně jak si představuje iniciátorka nové hygienické vyhlášky Renáta Zajíčková z ODS. Život je krásný, hlavně když už se všeho nemusíte účastnit.

NEPŘEHLÉDNĚTE: Danuše posílá Wunderwaffen

Pravou nohou, za rytmu valčíku vtančili do nového školního roku také žáci ve Šlesvicku-Holštýnsku. Zde se barbaři za hradbami – o to totiž jde, o strhávání hranic, fyzických mezi státy, biologických mezi muži a ženami, metafyzických mezi dobrým a zlým, i tyhle kategorie jsou rozpouštěny, už nesmějí existovat, musejí zmizet, a jak by ne, když je vše „na škále“, „věcí osobních preferencí“, „nic není špatné, jen jinačí“ – pokusili anihilovat pravopis. Podle dosavadních norem strhávali němčináři studentům známky za určitý počet pravopisných chyb (ne, není to „jedna chyba – stupeň dolů“). To nyní končí, protože to děti demotivuje. Je rezignace na řád rozumný způsob, jak najít vnitřní motivaci? Lenost se mezi smrtelnými hříchy ocitla možná z nějakého důvodu.

Některé spolkové země k nim ovšem zálibně hledí pro inspiraci, jiné (Sasko) už tuto praxi samy provozují. Takový premiér Bádenska-Württemberska Winfried Kretschmann (Zelení) například dlouhodobě veřejně rozporuje smysl bezchybného písemného ovládnutí rodné řeči. „Je pravopis opravdu tak důležitý, když vše opraví autopilot?“ ptá se například v rozhovoru pro Die Zeit. Je důležitá malá násobilka, když máme kalkulačku v mobilu? Je důležité umět natočit papírovou mapu správným směrem, když existují Google Maps? Je důležité umět cizí jazyky, když nám vše promptně přeloží AI? V matematice se zatím ještě žáci dopočítat správného výsledku musejí a němčináři zatím můžou spisovnu němčinu ještě vyučovat. To v anglosaských zemích jsou o krok dál.

Napříč Spojenými státy roste tlak na školy, aby přestaly učit černé žáky spisovnou angličtinu a aby akceptovaly nespisovný slang černošských předměstí, „neboť pravopis je inherentně rasistický a všichni mají právo na vlastní identitu“. Americký Oregon už před lety zrušil standardizované testy na středních školách, neboť poškozují „historicky marginalizované studenty“. Jedná se o základní zvládnutí čtení, psaní a matematiky.