Skutečný vítěz rusko-ukrajinské války
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
PŘÍSPĚVKY NA OZE
Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
„Když se dva perou, třetí se směje,“ praví jedno české přísloví. Nevím, v kolika jiných jazycích ještě existuje, ale jeho praktické efekty jsou vidět i daleko mimo naši kotlinku. Například ve válce, která teď zuří nepříliš daleko od České republiky. Zatím nejsme schopni určit, která z obou bojujících stran skutečně vyhraje, nebo zda bude výsledkem nějaký všestranně neoblíbený a dost možná dočasný kompromis. Jednoho vítěze už ale tato válka má, a to Indii.
Nejlidnatější stát světa sice k této situaci přišel jako slepý k houslím, ale dokázal svoji příležitost dokonale využít. Indie je jediná opravdu významná světová mocnost, která dosud jasně nezapadla ani do jednoho z obou táborů: cenná nevěsta na trhu plném ošklivých starých panen. A využívá toho beze zbytku.
Samotná indická populace není nijak zvlášť přátelsky naladěná vůči Západu, ale problémy Evropanů jsou jí dost vzdálené na to, aby se nepřidávala naplno ani tam, ani onam. Chronická nedůvěra vůči Číně, s níž má Indie dlouhodobý pohraniční spor, zároveň zabraňuje jakémukoliv velkému bratření se s Pekingem. Oba státy jsou na mezinárodní scéně spíš konkurenti než přátelé a jejich sbližování brání i naprosto odlišný charakter obou kultur. V Číně dominuje jedno etnikum, jedna politická filozofie a jeden velký konformismus obyvatelstva. Indie je mnohobarevná, vnitřně rozháraná, někdy chaotická a občas krvavá skládačka namíchaná z desítek různých kultur a jazyků. Ani jednotného boha nemá.
Nárendra Módí, jeden z mnoha starců vládnoucích významným národům, je dnes skoro jediným člověkem, který může létat právě tak do Kyjeva jako do Moskvy a nikdo mu neřekne ani ň. Indie provozuje rozsáhlý obchod se Západem, ale zároveň dováží ruskou ropu, platí za ni rupiemi a přeprodává ji pak do zbytku světa za dolary, přičemž je součástí bontonu tvářit se, že jde vlastně o indickou ropu, těženou v několika pidivrtech v Ásámu. Indická armáda je postavena na sovětských zbraních, ale zároveň dává politické vedení země najevo, že nevylučuje její pozvolné přezbrojení na zcela jinou výbavu, a o tak velké zakázky by nechtěli přijít ani Američané. A při útěku výrobních firem z Číny, jejíž hospodářské a politické prostředí už není vůči cizincům tak vstřícné, jako bývalo, hraje Indie roli potenciálního nástupníka, nové dílny světa. Mezi západní ekonomickou smetánkou se pro tento proces vžil pojem „friendshoring“, sám o sobě naznačující, že chtějí vnímat Indii jako jednoho ze svých přátel. I když to přátelství je trochu transakční…
Módí má za sebou složitou politickou minulost, mimo jiné je podezřelý z tiché podpory velkých masakrů ve svém rodném Gudžarátu před dvaceti lety, a projevuje sympatie k radikálním hinduistům. Zatím ale v mezinárodních vztazích nikdy moc nemával mečem ani jaderným kufříkem – a zbytek světa je i za to málo vděčný. V časech, kdy i menší země jako Írán a Severní Korea dělají maximum pro další destabilizaci poměrů, jsou Evropa i Amerika ochotny příliš neřešit drobnější „mušky“ (například indické snahy o likvidaci sikhských separatistů v cizině, které občas vedou k zatčení nějakého vraha apod.) výměnou za to, že na vyšší úrovni vztahů panuje klid.
Dokud bude stařešina v Novém Dillí u moci, dá se čekat, že obojetnická politika, která přináší Indii samé výhody, bude pokračovat. Jednoho nepříliš vzdáleného dne ovšem z paláců moci odejde, případně bude vynesen. Jak bude vypadat Indie poté? Přikloní se někam definitivně? Těžko říci. Jediné, co lze aspoň trochu předpovědět, je skutečnost, že bude daleko sebevědomější než dřív. Bude k tomu totiž mít příslušnou ekonomickou základnu.