Mongolsko. Od pouště, plání, po sestru Bajkalu

ÚHEL POHLEDU: Mongolsko je u nás známé díky Čingischánovi, díky společné historii, kterou jsme prožili před rokem 1990, novodobě i díky Zoologické zahradě v Praze a jejímu projektu “Návrat divokých koní”, a také díky stále početnější mongolské komunitě žijící v Česku. Méně už se ví, že je to také velmoc, pokud jde o nerostné bohatství, produkci kašmíru či rakytníku. Čtyři roky, které jsem v této zemi stepí a nomádů strávil jako český velvyslanec, se však pro mne nestaly “jen další diplomatickou misí” vytyčenou těmito reáliemi. Ze všech zemí, které jsem v zahraničí dosud navštívil a kde jsem žil, jsem si Mongolsko zamiloval nejvíce. A to natolik, že jsem se rozhodl sepsat proč. Proč je tato země mimořádná a jedinečná? Proč stojí za to ji navštívit, a vracet se do ní? Jaké je Mongolsko a tamní příroda? Jací jsou Mongolové? Jak se dívají na nás, na Evropu, na Rusko a na Čínu? Čím jsou stejní a čím se odlišují? Co je pro ně podstatné a co nikoli? A je pro ně podstatné to, co pro nás?

První díl svého vyznání o Mongolsku musím věnovat samozřejmě mongolské přírodě. Mongolsko je rozlehlá země, dvacetkrát větší než Česká republika. Stejně jako naše země, je vnitrozemská (má to k moři 700 km, tedy téměř dvakrát dále než my). Je protkaná nádhernými, přirozeně meandrujícími řekami. Uchvátí Altajským pohořím, modrými jezery, skalními útvary a samozřejmě pouští Gobi. O tom, že je to země duchovní, svědčí množství tzv. ovó – posvátných lidmi vytvořených kamenných návrší. Kdybychom se s manželkou, jako víkendoví turisté, nechali unést a začali na okraji hlavního města Ulánbátaru fotit volně pasoucí se koně, krávy, jaky, kozy a ovce, asi bychom nedělali zbytek pobytu nic jiného, protože jich je v Mongolsku až 70 miliónů a pasou se všude, kromě částí přísně chráněných území.

Návrat do analogového světa

V Austrálii, v Americe, či v Africe i na Islandu či v Grónsku je také mnoho pustých míst, kde jsme nepotkali živáčka, ale v Mongolsku jsme vzali “do dlaně dálku”. Projeli jsme s mongolskými přáteli stovky kilometrů, mimo silnici, vnitrozemskou krajinou kopců a hor, jejichž štíty vrhají stíny rozličných barev pod modrým nebem. Zažili jsme pravou svobodu. Museli jsme sami rozdělat oheň, postarat se, poradit si, opravit auto, někomu pomoci. Vrátili jsme se do analogového světa. A byli jsme hodně blízko situacím, kdy šlo i o přežití v drsné přírodě a počasí. Když jsme někoho potkali, třeba pastevce žijícího v jurtě, jejíž dveře vždy bezpečně směřují na jih, přenesl nás do světa tisíciletých, ústně předávaných tradic a zvyků. Uvítal nás pohostinností. U jurty byl často satelit i solární panel, ale uvnitř mělo vše historický řád: čestné místo naproti dveřím, levá strana mužská, pravá ženská, uprostřed kamna, k snídani skvělá smetana s domácím chlebem, k obědu roztlučené sušené maso v polévce s domácími nudlemi, k večeři třeba jídlo z jednoho hrnce. Přes den jsme sbírali v lese dříví na oheň nebo pomáhali s péčí o stádo.

Země je tak rozlehlá a málo zalidněná, že jsme se nikde, vlastně ani v Ulánbátaru, neproplétali davy, nebo autobusy turistů. Nemají žádnou zoologickou zahradu, protože je jí země sama. Jsou tu velbloudi, lišky, vlci, medvědi, sibiřští srnci, jeleni maralové či losi. Doma je tu ohrožený sněžný leopard, gobijský medvěd či sajga. I kůň Převalského. V řekách jsou tajmeni sibiřští, štiky, lenoci. Na nebi plachtí supi, poštolky, káňata, orli, luňáci. V lesích lze zahlédnout pro nás tak vzácné jeřábky, dva druhy tetřevů, tetřívky, sluky či zaslechnout houkání puštíka bělavého. Flóra je tu tak rozmanitá, že tu na jaře doslova zakopáváte o druhy, které jsou u nás vzácné a chráněné. Díky nadmořské výšce (i Ulánbátar je 1350m nad mořem) tu rostou různé druhy kosatců, všivců, protěží, ostřic, konikleců ale také orchidejí, například pantoflíčky. V létě je step prodchnutá omamnou vůní pelyňku. Roste tu divoký česnek, a kdyby krávy, jaci, kozy a ovce nestihly vše spást, bude celá země jednou rozkvetlou loukou lilií, sasanek a hvozdíků.

V Ulánbátaru je největší jezdecká socha na světě

A kam se v té rozlehlé zemi, dnes už pro českého turistu bezvízově, vydat? Určitě se vyplatí věnovat jí minimálně dva týdny. Hlavní město, Ulánbátar (Rudý hrdina), má svou atmosféru, svou historii nejlépe dochovanou budhistickými stavbami, jako je Bogdchánův zimní palác, klášterní komplex Gandan, kde sídlí nejvyšší láma, či dnes již muzejní chrám lámy Čojdžina. Hlavní náměstí se sice jmenuje po vůdci Mongolské národní revoluce Süchbátarovi, ale více než jeho jezdecká socha mu vévodí socha Čingischána v průčelí vládní budovy. Centrum města má řadu zákoutí a kromě obchodů s prvotřídním mongolským kašmírem doporučuji nevynechat Dzanabadzarovo muzeum výtvarného umění, loni otevřené Čingischánovo muzeum nebo Přírodovědné muzeum, kde jsou uchovány významné paleontologické nálezy z území Mongolska.

Těmi proslula i oblast tzv. Planoucích útesů (pro jejich oranžovou barvu), mezi Mongoly spíše známé jako Bajandzag (Bohatství saxaulů), na okraji pouště Gobi, proslavená významnými objevy zkamenělin kostí a vajec dinosaurů a dalších živočichů a organismů z konce druhohor. Odtud cesta Mongolskem může pokračovat na písečné duny Chongor a výšlapem na vrchní hranu jedné z nich stylem dva kroky nahoru, propad o jeden dolů. Projeli jsme se na dvouhrbých velbloudech, poznali pastevecký život jejich majitele, zahráli si s ním nejoblíbenější a nejrozšířenější hru mongolských Nomádů s kůstkami ovcí či koz zvanou šagaj a ochutnali velbloudí zkvašené mléko. A z písečných dun už to není daleko k pohoří Gurvansajchan, Tři krasavice (2825 metrů nad mořem), do tzv. Orlosupího údolí (Jolyn am). To se zužuje do spektakulární rokle, kde i v létě najdete zbytky sněhu a ledu.

Mladší sestra Bajkalu

Třetím místem, které rozhodně stojí za návštěvu, je pro svou rozlohu na mapě nepřehlédnutelné sladkovodní jezero Chövsgöl, příznačně přezdívané „Modrá perla“, či „mladší sestra Bajkalu“. V létě to tu žije, neboť v místních jurtových kempech každoročně tráví prázdniny řada Mongolů s rodinami, zejména kolem svátku Nádam. Našince nadchnou pěší výšlapy do okolí, odkud se nabízí jedinečné pohledy na jezero, ale i projížďka lodí, odkud jsme fotili tmavomodrou vodní hladinu, která přechází v mongolské světlemodré nebe. Vypravit se na jeden ze dvou ostrovů je zážitkem. A když jsme se k jezeru vypravili na podzim (což v Mongolsku znamená ve druhé polovině srpna), kdy je tu turistů méně, nestačili jsme sbírat klouzky. Svou nezaměnitelnou atmosféru má i vesnička Chatgal, někdejší významný přístav, v jižním cípu jezera. Najdete tu obchůdky a kouzelné kavárny: Arya Café nebo New Roots. A když jsme u kaváren, stojí za to projet západní pobřeží kousek na sever na Swan beach. Tamní kavárna má atmosféru. Severozápad jezera je v létě příležitostí setkat se s nomádskou menšinou Cátanů, chovatelů sobů, a poznat jejich kulturu a život v tajze.

Dalším místem, které stojí za to přidat na itinerář návštěvy v Mongolsku, je park Chustajn nurú, který se nachází něco málo přes 100 km na jihozápad od Ulánbátaru v Centrální ajmak (kraj). I zde jsme pohodlně přespali v jurtách. Uvařili nám skvělé jídlo a přes den jsme ve volné přírodě pozorovali koně Převalského, gazely, maraly, sviště. Při troše štěstí i kozorožce horské. Protéká tudy řeka Túl a její okolí je tady, i v dalším národním parku Centrální provincie, Gorchi Tereldž (česky Potok s rododendrony), bližšímu hlavnímu městu, fotogenické v každém ročním období. V Tereldži je nejslavnější asi dvacet metrů vysoká „Želví skála“ a také Arjábalův klášter, ze kterého je nádherný výhled na žulové skály a modřínové lesy. Nedaleko odtud se nachází socha Čingischána, největší jezdecká socha světa. Hřívou koně se dá vystoupat na vyhlídku. Nabízí tu ale i možnost vyzkoušet si jízdu na pravém mongolském koni, neboť Mongolové jsou s koňmi odmalička srostlí a ne náhodou je jednou z tradičních disciplín během svátku Nádam, kromě zápasu a lukostřelby, také závod (pro našince až moc) malých dětských žokejů na koních.

Kamkoli jsme se v Mongolsku vydali (navštívili jsme 19 z 21 ajmaků), nebyli jsme zklamáni, neboť místní příroda je podmanivá. Úchvatná místa jsou v každém koutu země, na východě u jezera Bujr, na severu v úrodném údolí kraje Selenge, jihozápadně od Ulánbátaru, kde leží bývalé hlavní město Karakorum (Charchorin) a klášter Erdenedzú (Drahokamový Buddha), odkud se vyplatí jet dál přes Cecerleg až k Bílému jezeru a sopce Chorgó, nebo k tzv. Kamenné řece (Čulút gol) a jejímu přítoku, řece Suman. Mongolsko se už dávno stalo zemí objevovanou českými rybáři i motorkáři, ale i milovníky hor. Nejvyšší hora Chújten na západě země měří 4374 m a na rozdíl třeba od bhútánského Himálaje se na ní vystoupit smí, s nezbytným speciálním vybavením a zkušenými průvodci.

Západní část země s kazašskou menšinou se pyšní zkušenými lovci, kteří využívají k lovu cvičené orly, jestřáby a sokoly, ale také úchvatnými scenériemi altajského pohoří, ledovce Potanin či Chovdských jezer. A hlavně, všude Mongolové cizince uvítají svou bezkonkurenční pohostinností, nepředstíraným zájmem a každý překvapí něčím, v čem vyniká. O tom ale až v příštím díle.