Co s „hororem“ rodičovství?

Ve sněmovně projednávaná novela občanského zákoníku by měla obsahovat také deklarativní pasáž, která mluví mimo jiné o odpovědnosti rodičů za „tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření“. Je to kompromisní formulace, část veřejnosti by byla raději, kdyby na tělesné tresty „byl paragraf“. Jistý rozruch v listopadu vzbudila lidovecká poslankyně Nina Nováková, která se postavila proti paušálnímu odsudku tělesných trestů, jsou podle ní přijatelnou výchovnou metodou, pokud jsou přiměřené (plácnutí přes zadek). Vzbudilo to předvídatelné reakce, od Novákové se v tom ohledu distancovala i její strana.

Debata o tělesném trestání dětí se periodicky vrací, každý k ní má co říct, každý byl dítě, a proto „ví svoje“ (nemyslím to nijak ironicky). Nepřiměřené tělesné tresty jsou zcela nepochybně veliké rodičovské selhání, a vycházejí-li navíc z potřeby také užít si mocenskou převahu, opřít svou autoritu výhradně o násilí a pravidelně a s chutí ji tím způsobem upevňovat, přijde mi slovo „zločinné“ docela namístě.