Česko je můj druhý domov, říká dánský režisér kultovního filmu Chlast

Dánský oscarový režisér Thomas Vinterberg (55), autor kultovních snímků Rodinná oslava, Hon či Chlast, natočil poprvé v životě seriál. Sedmidílný příběh Rodiny jako ta naše byl ve světové premiéře uveden loni na festivalu v Benátkách a odehrává se v blízké budoucnosti. V ní zaplaví Dánsko velká voda a všichni obyvatelé musejí opustit zemi: bohatší migrují na západ, chudší na východ Evropy do státem podporovaného panelákového bydlení. Rozhovor pro Echo24 vznikl z Prahy po ZOOMu; seriál u nás uvidíte od 13. února na CANAL+ a od 20. února do 27. března na CANAL+ Action, s českým dabingem i s titulky.

Dobrý den…

Z jaké země pocházíte?

Z České republiky.

Jé, to je můj druhý domov!

Co by bylo, kdyby došlo k ekologické katastrofě na evropské půdě doopravdy?
Dělali jsme si podrobné rešerše. Chtěli jsme k zemím, o kterých v seriálu pojednáváme, přistupovat s úctou. A jediný způsob, jak vyjádřit úctu, je udělat maximum, aby vše vypadalo věrohodně. Takže jsme se toho hodně dozvěděli o Polsku a polštině, třeba. Neustále jsem se ptal herců, zda tomu či onomu rozumíme správně. Byl to tvůrčí proces. Hodně výzkumů jsme dělali i v Dánsku, kde jsme se snažili zjistit, jak by se podobná situace řešila s naším ministerstvem zahraničních věcí. Ale protože jde o budoucnost, byl vše samozřejmě pouhý odhad.

Proč říkáte „Česká republika, můj druhý domov“?

Nejdřív osobní důvod: před pěti lety jsem se rozhodl, že už se nebudu dál stresovat. Můj život byl nesmírně hektický, točit filmy je těžké a složité. A z mého mládí mi zůstala léta, která si právě z tohoto důvodu vůbec nepamatuju. A tak jsem se rozhodl, že už takhle nechci žít. Ale bohužel, když jsem v Dánsku natáčel první polovinu seriálu, moc se mi toto moje předsevzetí nedařilo plnit. Ale když jsme se přesunuli do České republiky, čekali nás tam skvělé filmové štáby, filmoví profesionálové a nádherné lokace. Všechno se uklidnilo a já si práci nesmírně užíval.

Projekt se připravoval čtyři roky, natáčení probíhalo během jednoho roku v pěti různých zemích, Dánsku, Švédsku, Francii, Rumunsku a právě u nás. Bylo to hlavně kvůli věrohodnosti?

Rozhodli jsme se, že budeme kvůli věrohodnosti všechno, co se má odehrávat v Dánsku, točit u nás doma. Bylo to bohužel nesmírně drahé rozhodnutí. Proto jsme pak v České republice točili i některé další „země“, protože to byla jediná cesta, jak si to finančně dovolit. Takže některé části ze seriálového bytu v Paříži, například, byly natáčeny v České republice. Ale fungovalo to dobře, celkový dojem byl velice věrohodný.

V seriálu v podstatě říkáte, že Západ není příliš přívětivé místo k životu, že ve východní Evropě toho máme víc, co můžeme nabídnout…

Především jsem se snažil eliminovat jakýkoli vlastní názor. Snažil jsem se dívat se do budoucnosti a přemýšlet, jaká varianta se mi zdá nejreálnější. Jak by to asi bylo, kdybychom museli opustit naše domovy? Snažím se nemít předsudky a jednoduše odhadnout, co by se mohlo stát, kdyby došlo k podobné katastrofě. Dá se předpokládat, že některé západní země by byly velmi přísné, před uprchlíky by své hranice uzavřely. A jiné země, v tomto případě Rumunsko, by na celé té věci svou otevřeností vydělaly. To se mi zdálo jako zajímavá myšlenka.

Říkáte často, že nevíte, odkud pocházejí vaše nápady. Ale zrodila se myšlenka na evakuaci Dánska ze strachu, nebo ze zvědavosti?

Samozřejmě, že součástí tohoto projektu je obava o budoucnost světa. Už jsem někde říkal, že mám někdy pocit, že sedíme v první třídě na Titaniku, zatímco do třetí a čtvrté třídy už teče voda. Ale my v klidu si dál jíme a posloucháme hudbu. Protože když se podíváte na země třetího světa, stav klimatu je už teď katastrofický. Ale ještě více je za tím zvědavost. Kolik toho jako lidi sneseme? Jak moc milujeme naši zemi? Jak bychom zvládli ztrátu naší rodiny, naší země, ztrátu našeho jazyka? Dokázali bychom se s tím, jako lidé ze Západní Evropy, vyrovnat? Jak moc jsme silní, jak moc jsme odolní? Zvládneme začít někde jinde, třeba v Rumunsku? Jsem v tomto ohledu docela optimistický. Když se podíváte na příběh té hlavní mladé hrdinky a její matky, zdá se, že to zvládneme. Možná jsem naivní, ale moje vize je optimistická.

Vy v seriálu v podstatě říkáte: nebojujme proti klimatickým změnám. Na to je už pozdě. Naučme se s nimi žít.

Myslím, že to, co nyní děláme proti změně klimatu, je to nejlepší, co můžeme udělat. Což samozřejmě nestačí, ale nechci to nikomu vyčítat. Protože když se podíváte na mládež v naší zemi, kde proběhl průzkum o vztahu mladých lidí k životnímu prostředí, tak z něj plyne velmi silná snaha věci změnit. Mladí sice změnu chtějí, ale nejsou schopni ji realizovat. Pro lidi je zkrátka velice těžké se změnit, chtějí si kupovat oblečení a létat a já to chápu. Vzpomínám si, že během pandemie byli všichni nadšení, že lidé přestali létat letadlem. Jenže pak se, jen tak na okraj našich zpráv, objevil jeden dánský vědec, který řekl: „Fajn, ale bylo třeba něčeho jako mezinárodního traumatu, aby se změnily návyky lidí. V okamžiku, kdy to trauma skončí, poběží lidi zpátky do letadel!“ Což se přesně stalo. Takže se musíme spolehnout jen na vědu a na politiky. A samozřejmě ano, musíme dělat to nejlepší, co umíme; ale je to velmi obtížné i pro mě samotného.