Po válce se v Třebíči už pomalu nevědělo, jaký unikát se nachází na protější straně městského centra, v rozpadající se čtvrti, které se začalo říkat Stínadla.
Foto: Jiří Peňás
4
Americký prezident Donald Trump v noci na sobotu prohlásil, že vede „velmi vážné“ diskuse s Ruskem o ukončení války na Ukrajině a uvedl, že bude mít rozhovor s ...
Třebíčskou židovskou čtvrtí se táhnou dvě podélné ulice. Kdysi měly logický název Horní a Dolní, po pětačtyřicátém je přejmenovali, teď se jedna, ta horní, jmenuje Blahoslavova, ta dolní Leopolda Pokorného, což byl třebíčský komunista, který šel bojovat do Španělska a padl v roce 1937 při obraně Madridu. Je to tedy dosti kuriózní jméno pro hlavní ulici v pravděpodobně největším zachovalém ghettu v Evropě, ale tak už u nás vypadaly dějiny. A když jsem se sympatické průvodkyně v synagoze ptal, jestli to není divné, neměl jsem pocit, že by ona na tom něco divného viděla. Když to jméno ta ulice dostávala, nežil tady už ani jeden třebíčský Žid. Z těch deseti ze tří set třebíčských Židů, co přežili vyhlazování, se tam už nikdo nevrátil, ostatně většinou tam už Židé nežili ani před válkou. Nebyl to jen holocaust, který vyprázdnil někdejší židovské čtvrti evropských měst, ghetta de facto zanikala už od roku 1848, kdy padly povinnosti židů (píšu to s malým ž, neboť tehdy opravdu šlo ještě o náboženskou identitu) obývat jen některé části měst, tedy ghetta. S emancipací se mohli již stěhovat, kam chtěli, takže kompaktní čtvrti, jako je ta třebíčská, se zmenšovaly už od druhé poloviny 19. století. Pak se sem, do Zámostí, jak se té čtvrti odjakživa říkalo, stěhovala i nežidovská chudina, k níž náležela i rodina onoho interbrigadisty Pokorného, takže to vlastně zas tak nesmyslné není, i když tedy pořád poněkud je.
Byl jsem v Třebíči asi po pětadvaceti letech. Už jen matně jsem si vzpomínal na tu polorozpadlou městskou zónu, jejíž výjimečnost byla ale stejně hned patrná. Tehdy se židovská čtvrť zvedala z trosek, to nejhorší měla za sebou, dvě hlavní ulice byly už nově vydlážděné a některé domy opravené, i když pořád převládala zchátralost a zpustlost, do níž celou čtvrť přivedla nová socialistická doba, která tam nastěhovala romské rodiny a nechala jim čtvrť napospas. V desetiletích po válce se pomalu vytrácelo i povědomí o tom, že to byla čtvrť židovská, nově se tomu mezi lidem říkalo Stínadla – a opravdu tam v roce 1986 přijel Jaroslav Foglar a prý se vyjádřil, že kdyby to tady znal, tak by chtěl, aby se seriál Rychlé šípy natáčel tady. Celé čtvrti hrozil zánik, koncem sedmdesátých let už byl připraven plán asanace čili buldozery, jako se to stalo v té době židovské čtvrti třeba v Prostějově, kde po ní zůstalo parkoviště a tři domy. Už bylo nakreslené panelákové sídliště, kde by bydleli zaměstnanci jaderné elektrárny Dukovany, která se tehdy stavěla. Naštěstí podél ghetta teče Jihlava, tedy řeka Jihlava, je tam podloží z jílů a naplavenin, takže to nějak nesedělo staticky, muselo by se celé to nábřeží zpevnit, čímž by se budování sídliště velmi prodražilo, což čtvrť zachránilo. Paneláky pro Dukovany se postavily o trochu dál v Nových Dvorech.
Foto: Jiří Peňás
Teprve v devadesátých letech se o ghettu začalo psát jako o unikátu, pamatuju si na přátele z pražské židovské obce, kteří do Třebíče jezdili a ghetto krok za krokem prozkoumávali, psali o něm. Postupně se přece jen dostávalo do povědomí, sami lidé v Třebíči byli překvapení, co se jim to tam rozpadá za skvost, občas tam přijel i nějaký rabín z Izraele nebo z Ameriky, nějací cizokrajně čili zápaďácky vypadající lidé, kteří se tam procházeli, fotili a obdivně prolézali zabordelené dvorky a zpuchřelé průchody a jásali, když tam našli nějakou stopu po dávno zmizelých obyvatelích, třeba zbytky po mezuze na zárubni dveří.
Tu mi teď ukazovala ta milá průvodkyně v malém muzeu. Bylo to poněkud náročné, protože její výklad byl stále prokládán otázkami ze základů judaistiky, takže jsem měl co dělat. A jestlipak víte, co je to kašrut? A kdy začíná šábes? A víte, co je to tfilin? A co myslíte, mohou Židé jíst úhoře? A k čemu potřebují při vaření zvláštní hrnce? A víte, co se má dělat o svátku purim? A já se snažil, jak jsem mohl, takže ta slečna si možná mohla myslet, že jsem přijel na vizitu z židovské obce – nebo něco na ten způsob. To muzeum je zřízeno v Zadní synagoze: je tady ještě Přední, ta je starší z těch dvou, v ní se sloužily bohoslužby až do války, od roku 1954 ji využívá církev husitská. Ta „zadní“ už od dvacátých let sloužila městu jako sklad zeleniny, hlavně brambor, což ji zcela zdevastovalo. Když se čtvrť v polovině 90. let rekonstruovala, postavila se vlastně znovu z trosek, přičemž se odkryly kusy barokní výmalby s hebrejskými liturgickými texty ze začátku 18. století. Nejkrásnější je strop s noční a denní oblohou, s nebem posetým hvězdami a sluncem zářícím uprostřed.
Poslední generace třebíčských Židů už své kosti ke kostem svých předků na židovském hřbitově přiložit nemohla. Dohromady je tam pohřbeno jedenáct tisíc nebožtíků. Nejstarší náhrobky jsou ze začátku 17. století.
Foto: Jiří Peňás
Lze předpokládat, že židy do Třebíče přiváděl živý ruch odehrávající se pod zdmi benediktinského kláštera, založeného na styku hranic znojemského a brněnského přemyslovského údělu. Byl to čin dvou přemyslovských bratří Lipolda Znojemského a Oldřicha Brněnského, kteří zde, na vršku nad řekou, dosud v kraji pustém, usadili roku 1101 muže řehole svatého Benedikta. Klášter se stal světlem v temnotách, do nichž dosud září nádherný chrám svatého Prokopa, světce naší společné česko-moravské vlasti.
Kdy ale vzniklo ghetto, není známo. Pravděpodobné je, že od konce 16. století vyrůstalo u řeky, naproti městskému jádru, trvalé židovské osídlení podle stavebního řádu vydaného vrchností, tehdy to byli Osovští z Doubravic, které pak vystřídal rod Waldstein-Wartenberg, ten sídlil na třebíčském zámku do roku 1945. Roku 1723 vydal hrabě Jan Josef z Valdštejna nařízení, aby se všichni třebíčští židé přestěhovali na jedno místo, tedy k řece: tím o dva roky předběhl tzv. translokační reskript císaře Karla VI., který nařizoval přemístění do zvláštních ulic a čtvrtí. Tomáš Pěkný ve své knize Historie Židů v Čechách a na Moravě píše, že se to týkalo zhruba 30 tisíc židů, kteří žili v Čechách, a asi 20 tisíc na Moravě. Ti měli být tedy lokalizováni na místech, která se neměla dále rozšiřovat. Aby numerus clausus bylo možno udržovat, byl život židů regulován tzv. familiantským zákonem. Podle něj měli právo pobytu v zemi, tzv. inkolát, pouze otcové rodin, po jejichž smrti toto právo přecházelo pouze na nejstaršího syna – ten jediný měl právo se oženit a mít rodinu. Ostatní mužští potomci, pokud chtěli založit rodinu, museli odejít ze země a byli pokládáni za cizince. Rodiny, které měly jen dcery, byly považovány za vymřelé a dívky se musely vdávat do ciziny. Kruté nařízení se samozřejmě všemi možnými způsoby obcházelo, inkolát se dal získat úplatou, mnoho židů se ženilo tajně, jejich děti pak úředně platily za nemanželské, i v židovské obci tvořily nižší kastu. Mnoho jich odešlo do Polska a do Uher, kde zákon neplatil: tak vznikly silné židovské obce hned za hranicemi v Trenčíně a v Novém Městě nad Váhem. Mnoho židů po světě dosud nosí časté židovské příjmení Trebitsch. Nejvíce židů tu žilo koncem 18. století: 1779 osob, což představovalo 59 procent všech obyvatel Třebíče. Po roce 1848 počet židů prudce klesal (mohli se odstěhovat, ostatně většina z nich mluvila německy, takže směřovali do velkých či větších měst monarchie, Vídně, Brna, Prešporku…), v roce 1930 už jich v Třebíči žilo jen tři sta – a většinou už ne tady, ale různě po městě: už dávno patřili spíš mezi lépe situované obyvatele, až na výjimky mluvili česky. Tahle poslední generace třebíčských Židů (tady už je zase namístě psát je s velkým Ž) už nemohla své kosti přiložit ke kostem svých předků na židovském hřbitově, který se svažuje do údolí, na jehož druhé straně začíná ono panelákové sídliště pro jadernou elektrárnu. Obyvatelé, kteří mají to štěstí a okna správným směrem, hledí na hroby přibližně jedenácti tisíc nebožtíků pod třemi tisíci náhrobků: ten nejstarší je z roku 1625.
Když se luštily hebrejské nápisy na starších deskách, byli prý hebraisté překvapeni, kolik je tam chyb. Nejspíš to bude tím, že kameníci byli gójové, kteří hebrejsky samozřejmě neuměli a nápisy tesali podle vzorů, které jim židé přinesli. Snad se na ně moc nezlobili, pokud to tedy poznali oni sami. Myslím, že to lze považovat za pěkný příklad spolupráce.
00:08
