Série exekutivních příkazů, jimiž prezident Trump souhrnně řečeno „zrušil DEI“, je určitě jedním z jeho nejkonsekventnějších povolebních kroků.
Foto: Shutterstock
1
Slovensko plánuje vyhostit jednoho občana Ukrajiny v souvislosti s informacemi o hrozbě převratu v zemi, ze kterého premiér Robert Fico minulý týden obvinil ...
Série exekutivních příkazů, jimiž prezident Trump souhrnně řečeno „zrušil DEI“, je určitě jedním z jeho nejkonsekventnějších povolebních kroků. A přitom je dnes snadné zapomenout na to, že o tom tématu začínal mluvit vlastně až v posledních týdnech kampaně. Jako by mu instinkt říkal něco podobného co mnoha jiným konzervativcům různě po světě – nepouštět se do kulturních válek. Prý ho museli spolupracovníci přesvědčovat, pomohly jim výsledky testu nasazení spotů s tímto tématem, který ukázal, že funguje. Na některých jeho posledních mítincích pak vystoupila moderátorka Megyn Kellyová, která se naplno opřela do tématu mužů v ženských sportech.
Kampaň proti DEI tu byla, pracovala na ní řada lidí, ale tím, kdo je všechny propojoval a kdo celou kampaň vedl, nebyl Trump, ale muž jménem Christopher Rufo. Zcela určitě nejúspěšnější americký aktivista těchto let.
Rufo se nesnažil budovat žádnou organizaci, působil hlavně prostřednictvím sociálních sítí. A na nich se nesnažil získávat si sledovanost provokativním bruslením na hraně „politické nekorektnosti“. Jeho metodou bylo dokumentování toho, jak je woke revoluce zarostlá ve státních i korporátních byrokraciích. Na základě dokumentů a svědectví, jež mu posílali whistlebloweři. A zcela otevřeně mluvil o tom, že chce takto dosáhnout konkrétních politických změn. Jeho metody se chytili někteří další, když zjistili, že to táhne. Takže Rufo vlastně, řečeno burzovní hantýrkou, vytvořil velmi konkurenční trh s excesy DEI.
Když o něm začala psát etablovaná média, jež ho líčila jako zlověstného exponenta „extrémní pravice“, několikrát některé z nich včetně New York Times a Washington Post přiměl k tiskovým opravám. Vedle témat DEI nebo transgender medicíny byly jeho nejviditelnějšími „zářezy“ odhalení plagiátorství ve vědeckých pracích několika vysokých funkcionářů elitních univerzit.
Vedle toho si našel čas na napsání knihy Americká kulturní revoluce a psal delší články do časopisu City Journal. To je publikace Manhattan Institute, což je letitý pravicový think-tank. To pro něj je typické – dokáže se pohybovat mezi světy tradičních konzervativních institucí, politiků a elitních právníků a mladších, radikálnějších on-line influencerů. Není jeho styl zbytečně urážet či se performativně „činit nepřijatelným“ pro určité společenské kruhy. Ani si odepírat přístup ke všemu, co je zpravidla považováno za typickou doménu levice. I v těchto dnech, ve víru posledních událostí, si například našel čas na to, aby na twitteru lamentoval nad tím, jak konzervativní publikace svou estetickou úrovní nemohou konkurovat liberálům.
Teď po vydání těch příkazů si ovšem dopřál na twitteru vítězný tanec. Měl dobrý důvod – mohl připomenout, že v rok starém článku narýsoval svou agendu, v níž zmapoval všechny páky vládní mašinerie, jimiž lze dosáhnout „barvoslepé společnosti“ (ve smyslu pojetí rasy), a ta se teď přesně naplňuje. Mohl se pochlubit výčtem velkých společností, jež on a jeho spojenci přiměli ke zrušení svých politik DEI (ještě před Trumpovým volebním vítězstvím) – kombinací veřejné ostudy a žalob. Slíbil zbourat DEI a „posypat půdu solí“ a je na dobré cestě toho dosáhnout.
Rozumí se, že neměl nouzi o gratulace pravicových veličin k retweetování. Ale možná zajímavější bylo i pár vyjádření od osobností levice. Tvrdil, že taková pozice tam existovala už dlouho, jen se prostě v atmosféře groupthinku neodvažovali promluvit.
„V roce 2023 mi zavolal jeden poměrně známý demokratický kongresman a rozjel se na téma, že DEI a zastánci sociální spravedlnosti na levici ničí schopnost jeho strany efektivně vládnout. Bylo to ve stejné době, kdy média trvala na tom, že jsem dvojnásobně zlý bílý supremacista nebo tak něco,“ popisoval. „Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaká divná past. Odpovídal jsem mu velmi opatrně. Pak ale polevil v ostražitosti a naprosto strhal frakci AOC ve svém kongresovém táboře. Uvědomil jsem si, že rozhovor se mnou je pro něj určitým druhem terapie. Je to slušný člověk. Čestný protivník.“
Retweetoval taky názor levicového novináře Ryana Grima, který napsal: „DEI aktivně bránila projektu budování multirasového dělnického hnutí, které by bylo schopné postavit se moci korporací a oligarchů. Rufo udělal levici laskavost, když ji vyhodil do povětří.“
Grim ví, o čem mluví. V červnu 2022 vydal v časopise Intercept dlouhou reportáž o tom, jak posedlost rituály sociální spravedlnosti rozkládá zevnitř aktivistické organizace americké levice a ničí jejich akceschopnost. Část jejich zaměstnanců, často ti méně schopní a pracovití, vyvolávali čím dál absurdnější konflikty na pracovišti, když obviňovali kolegy či šéfy z „bílého privilegia“, upozaďování „marginalizovaných komunit“ či nedostatečné oddanosti „antirasismu“. Interní pletichy byly prvním stupněm boje, veřejné shromažďování davu na sociálních sítích druhým. Napadení šéfové prakticky neměli způsob, jak se bránit. Protože nikdy nelze být dost antirasistický ani si nelze stěžovat na „cancel culture“, protože tím by přece nahrávali pravici.
Grim popsal, jak tyto rozbroje velmi reálně ochromily schopnost těchto organizací pracovat. A v tom byl prorocký, neboť neúspěch Bidenovy administrativy a kampaně Kamaly Harrisové lze vystopovat právě tam. Organizační neschopnost a stanovování cílů a témat, jež nerezonují mimo aktivistickou bublinu, jsou toho přímé projevy.
I ten, kdo Trumpovými exekutivními příkazy není nadšen, musí uznat, že se zde ukazuje něco, co člověk nevidí každý den – demokracie v akci. Konkrétní lidé si něco zamanuli, vsadili na přesvědčení, že mají na to, prosadit změnu, a dokázali to. Transparentně, na očích veřejnosti, nepřenechali žádný prostor zoufalcům, kteří by to rádi svedli na dezinformace nebo ruský vliv.
To je snadné vnímat i (nebo právě) z Evropy. Jenže to nám právě připomíná, že to sice lze snadno virtuálně prožívat, ale pro Evropu to nic hmatatelného neznamená. Virtuální Amerika je přístupná každému, kdo umí trochu anglicky. Skutečná Amerika je politické společenství a jen v rámci určitého politického společenství lze takových změn dosáhnout. My jsme jiné politické společenství. Tady nikdo takové změny neodpracoval.
00:01
