Domácí videa, jinak

ÚHEL POHLEDU: Provincie Auvergne pod Centrálním masivem: krajina jezer. Nejsou jich tisíce jako ve Finsku, vzhledem k pohodovým teplotním poměrům střední Francie ale lákají k vykoupání, na což se těšíme i my: nic moc jiného se ostatně dělat nedá, je totiž francouzské pondělí. Den –⁠ fenomén, kdy drobní majitelé butiků a restaurantů standardně zavírají provozovny, aby si mohli vyřídit své vlastní pochůzky. Zvláště maloměsta se mění v říše (hladových) duchů, v hospodě se často najíte až v úterý.

Se skupinou expatů míříme k vodě. Na břehu jednoho z překrásných jezer vsazených do hustých lesů rozbalíme deky a užuž se hrneme do vody, když tu si všimnu něčeho, co mě zaskočí: asi dvacet metrů od břehu se na hladině houpou bójky propojené lanem a z mlází trčí cedule, která dává na vědomí, že plavat na hlubinu se nesmí, jinak bude následovat pokuta, přičemž nad dodržováním nařízení bdí z vyvýšené kukaně plavčík, jehož přítomnost v relativní divočině působí stejně bizarním dojmem.

„Co tady dělá?“ ptám se popuzeně Gabrielle, své americké, ale dávno frankizované známé, tónem plným frustrace z předcházejících měsíců. Je první covidové léto a donedávna jsme směli opouštět byty jen na jednu hodinu denně s vyplněným formulářem od–⁠do, který kontrolovali hlídkující příslušníci. Francouzská byrokracie a tradice sofistikovaného sadismu učinily z protivirových opatření další disciplínu v partii o podvolení. „To nás musejí kontrolovat úplně všude?“ Američanka se na mě podívá pohledem, z něhož je zřejmé, že vůbec nechápe, o čem mluvím: „Je to přece pro tvé bezpečí.“

Gabrielle. Vzdělaná dcera portorikánských přistěhovalců, zvnějšku úspěšná, zevnitř rozpadlá, skutečné dítě svého věku. Na srdci jí leží globální oteplování a právo žen uměle potratit v podstatě až do porodu, přičemž heslo o vlastním těle a vlastní volbě neaplikovala za covidu, kdy „věřila vědě“; používá zájmena „ona, její“ a profilovku na Instagramu v červnu vždy ráda opatří duhovou vlaječkou. Hovoří hezky, ale především o sobě, druhé přerušuje pištěním, když naproti po chodníku jde pejsek. Je astrofyzička. Nedávno jsem si na ni vzpomněla. Americký think-tank Cato Institut zveřejnil průzkum, podle kterého by byl každý třetí Američan pod třicet let pro instalaci bezpečnostních kamer v domácnostech, aby se „snížilo domácí násilí, zneužívání a další nezákonné aktivity“.

V Gabriellině domácnosti visel na ledničce seznam, který rozděloval domácí práce mezi ní a jejího partnera přesně půl na půl; jednotlivé činnosti (vynesení koše, umytí ledničky) byly navíc detailně specifikovány (vynesení koše obnáší nejen samotný akt vyklopení odpadků do kontejneru, ale i jeho vymytí určeným dezinfekčním prostředkem, vložení sáčku a umístění nádoby zpátky na své místo pod dřezem). Gabrielle bylo pětatřicet, domácnost s mužem sdílela poprvé. Jestli chce dítě, ještě neví, v každém případě by se o něj tatínek musel starat zcela rovným dílem, živě si představuju, jak v Excelu vyplňuje sloupečky. Seznam na ledničce zdobila vymalovaná kočička.

Infantilizace naší společnosti neznamená jen ponížení kultury a komunikace na hru a zábavu, úchylné předstírání, že narcistická obsese přinese do života kvalitu, důraz na „bezpečnost“ nad osobní svobodu nebo veřejnou podporu dětinských reakcí u dospělých v anglosaském světě (ochota hysterčit kvůli použití „nesprávného“ zájmena, šikanování ostatních, aby používali „to správné“). Znamená také redukci přirozeně komplexní skutečnosti na černou a bílou, které jsou dítěti srozumitelnější a se kterými se snáze identifikuje, a to i v případě, že jsou to jen letmo nahozené nátěry.

Stanislav Komárek píše o revolucích, že bývají tradičně prováděny studentstvem jednak pro jejich radikální příchylnost k abstraktním idejím, jednak proto, že mladí lidé ještě nemají dost zkušeností s rozmanitými společenskými svinstvy. Kolik let bylo Gretě? Úvaha, že věci mohou být komplikovanější, je chápána jako podezřelá a nežádoucí, protože děti je třeba ochránit, nemají přece vlastní rozum, a ostatně i touha po soukromí se dostavuje až s lety; sem spadá revival cenzury od samozvaných fact-checkerů po koumáky na ministerstvech; výměnou za safe space máme odevzdat osobní moc. A to my děláme.

Dítě nemá kompetenci a ani ambici vyhodnotit, kde se chce koupat, jestli tam vystačí nebo zda vůbec umí plavat. Jistotu mu dá jen vnější autorita, ať je to plavčík, seznam na ledničce, nebo chytře zpropagovaný systém domácího šmírování. Orwellův zjednodušený jazyk newspeak vznikl také na ministerstvu pravdy. Ideálem je nikdy nedospět.